Poslední romantik. Banjo a Rychlé šípy mě nabíjejí, říká ilustrátor kultovního komiksu

Vystoupit z autobusu, udělat vlevo v bok, dát se nahoru směrem k lesu, u závory doleva na šikmou stezku… Právě tak mi ilustrátor legendárních Rychlých šípů a zakladatel kapely Paběrky Marko Čermák do telefonu vysvětloval, jak se k němu dostanu. Vše jsem si poctivě zapsala – a pak jsem lísteček s pokyny nechala doma na pracovním stole. Výlet na jeho chatu do údolí Hadrů v Brdech tak byl ještě větší dobrodružství, než jsem čekala.

Srub schovaný nedaleko příjezdové lesní cesty jsem ale nakonec přece jen našla. Marko Čermák, který si říká poslední romantik, mě v něm uvítal u stolu plného sešitů Rychlých šípů a s velkým rozpracovaným obrazem téhle pětičlenné partičky. Zakázky na ilustrace má prý i více než na rok dopředu. A ve srubu, daleko od civilizace, se mu pracuje nejlépe. Chata El Toro je jeho od roku 1968. Ilustrátor Rychlých šípů si ji ve svých osmadvaceti letech pořídil se svojí první ženou. Na první pohled ho uchvátila svým geniem loci. „A takhle to funguje dodnes, nejen tady u chaty, ale v celém mém životě,“ vysvětluje mi, když se společně posadíme v teple vytopené místnosti. „Jsem staromilec, když jdu nějakým krajem, tak mě vůbec nenadchne nějaká novostavba, ale vždycky je to takový domeček, kde je vidět, že ho léta nikdo neobýval,“ vysvětluje, čím mu srub z roku 1926 před lety učaroval. Velké plus pro něj je i to, že ostatní chatky jsou už roky prázdné a ilustrátor tu má potřebný klid. „Žádnej soused, lepší soused,“ shrnuje s úsměvem.

I když mu táhne na pětaosmdesát, a právem by si tak v lesích mohl užívat zaslouženého důchodu, Marko Čermák se do penze nechystá. „Jsem prduch. Pracující důchodce, to mě tak příjemně pronásleduje.“ Navíc je pořád tramp tělem i duší. Stejně jako kdysi, stále spí pod širákem. Nad mojí otázkou, jestli to není hazard se zdravím, se jen pobaveně zasměje. „To říkají ti, co to nevyzkoušeli. Anebo ti, co to vyzkoušeli, nevěděli, co dělat, a mrzli.“ On se svými přáteli využívá v největších mrazech speciální horolezecké spacáky. „Když do toho vlezete, jste jako v ráji,“ přibližuje. „Máme svůj svět. Já tomu říkám ghetto, moje žena ten výraz nemá ráda. Je neskutečná devíza, když to lidé mají. Ten náš svět nám natolik stačí, že nepotřebujeme hledat žádné další rozptýlení,“ vysvětluje, co pro něj i po letech trampování znamená. Je jedno, jestli je parné léto, nebo padá sníh, Marko Čermák si život bez trampování nedokáže představit, stejně jako bez hudby a svého milovaného banja. V československém hudebním světě se proslavil hrou na to pětistrunné. I během našeho povídání má nástroj po ruce.

Estébáci milovali naše písničky

Zvuk banja ho uchvátil v letech dospívání díky poslechu vysílání zahraničních rádiových stanic. Od té doby toužil se na nástroj naučit. I když uznává, že ne každý může mít zvuk banja rád. „Většina banjistů totiž nedělá to, co dělám já. Odmontuji si rezonátor a do banja strčím buď pláštěnku, nebo složený přístřešek. A tím ten zvuk ztlumím. Skoro nikdo to nedělá a to je obrovská chyba, protože ten zvuk je ostrý a agresivní. A já lidem nechci banjo znechutit,“ vykládá s tím, že občas se mu nástroj podaří ztišit tak důkladně, že ho lidé prosí, aby na zvuku naopak přidal. A tak přidá a na každém trampském výšlapu rád zahraje. „Za ty stovky trampů bych spočítal na prstech ruky chvíle, kdy jsem ho neměl u sebe. Jinak ho mám vždycky a doufám, že vždycky mít budu,“ vysvětluje, že nástroj v ruce je pro něj stejně přirozený jako výlety do přírody.

V roce 1965 s ním začínal hrát v proslulé kapele Greenhorns, kterou založil s Janem Vyčítalem a Josefem Šimkem. Hra na neobvyklý nástroj mu jako prvnímu Čechovi vynesla i ocenění od Americké bluegrassové asociace.

Hrát za socialismu v country kapele ale nebylo vždy jednoduché. Politické přehrávky písní a pečlivá kontrola textů byly pro country muzikanty v Československu realitou běžných dní. „Americké a kanadské lidovky nám procházely. Komunisté to brali jako píseň pracujícího lidu,“ vrací se zpět ve vzpomínkách. Přehrávky, obzvlášť v době největší slávy kapely Greenhorns, byly složitější. Muzikanti se museli učit hudební teorii, Čermák to přirovnává k přípravě na maturitu. Jednou byl dokonce na výslechu v Bartolomějské ulici. Pozvali si ho ale kvůli trampování. Komunistům se nelíbilo, že se trampové scházejí organizovaně mimo civilizaci. „Mysleli si, že se tam vytvářejí bůhvíjaké odbojové skupiny. Děsilo je, že se někdo někde schází a oni nevědí, co se tam děje. Často si tam někoho nasazovali. Ale my byli uzavřená osada, takže jsme se nedružili s lidmi, které jsme neznali,“ vzpomíná.

Jeho hudba ale byla nakonec důvod, proč ho z Bartolomějské nechali jít a už si ho nikdy nepozvali. „Říkali mi, že znají naše písničky. Mám pocit, že mi dokonce kousek jedné z nich začali zpívat. Koukal jsem na ně a nevěděl jsem, jestli jsem se zbláznil já, nebo oni,“ přibližuje, jak se příslušníci StB snažili mladému muzikantovi vetřít do přízně. Přitom se ho snažili přesvědčit, aby jim donášel informace ze západního Německa, kam občas s Greenhorns vyrazil na pozvání. Za to, že se mu nakonec z nabídky na spolupráci podařilo vykroutit, podle sebe dodnes vděčí právě písním. „Vypotácel jsem se odtamtud a v bezesných nocích čekal, kdy mě zavolají znovu. A už nezavolali nikdy. Na devadesát devět procent je to kvůli těm písním, ti estébáci je milovali.“

I když se po pár letech s Greenhorns rozloučil, na hudbu nezanevřel a v roce 1985 založil kapelu Paběrky. Název si kapela vypůjčila od stejnojmenné trampské osady a i po letech stále pravidelně koncertuje. „Každé druhé úterý hrajeme u Vodárny na Vinohradech. Je to úspěšná štace, protože vždycky máme vyprodáno,“ klepe Marko na dřevěný stůl. „Nikdo tam nebyl nějak víc ambiciózní, chtěli jsme hrát pro radost. Proto to fungovalo,“ prozrazuje mi tajemství úspěchu kapely. Jeden z klíčů podle něj tkví v tom, že hraním s Paběrkami se muzikanti nikdy neživili, na rozdíl od Greenhorns. Možná i proto oslaví na jaře roku 2025 čtyřicáté výročí. „Hráli jsme osmatřicet let bez jediný změny v sestavě. Neznám jinou kapelu, kde by v šesti lidech byli tolik let ti samí lidé. A kdyby neměli zdravotní problémy, takhle hrajeme pořád,“ klade důraz na dobré vztahy. Blížící se jubileum ale nijak výrazně slavit neplánují. „Připomeneme si to jen u Vodárny,“ míní.

Kamarádil bych se s Podkovou

Paběrky jeho život ale nedoprovázejí ani zdaleka tak dlouho jako komiksové Rychlé šípy. Partičku kamarádů kreslí už od roku 1968, kdy vyhrál konkurz na nástupce po zemřelém Janu Fischerovi. Převzít práci po zkušenějším kolegovi byla pro začínajícího ilustrátora velká zodpovědnost. „Jeho postavičky miluji dodnes, jsou ve mně vsáklé. Ale není to tak, že bych si vzal kopírák a překreslil je, to ne,“ vysvětluje, jak se od začátku snažil do postaviček vložit sám sebe. Je ale rozdíl mezi Markem Čermákem z roku 1968 a Markem Čermákem z roku 2025.

„Nebyl jsem tak vykreslený. Dneska už bych se za některé ty obličeje styděl,“ ukazuje na tváře kluků v jednom z časopisů, které kreslil na konci šedesátých let. Odlišnosti naznačuje na rozpracovaném obrazu, který si u něj objednal fanoušek Rychlých šípů. „Tohle je vykreslenější, má to větší šmrnc,“ dává důraz na detaily, které laik nemá šanci zachytit. Ilustrátor je teď se svou prací daleko spokojenější, i když přiznává, že mnohem raději než Mirka Dušína s kamarády kreslí Bratrstvo kočičí pracky. „Nemusí mít oduševnělý výraz. Na Mirku Dušínovi si vždycky musím dát záležet,“ popisuje, co ho na Dlouhém Bidlu láká víc než na pravdomluvném vedoucím klubu. Kamaráda by si ale nevybral ani z jednoho tábora. „Já bych se kamarádil s Podkovou. Byla hezká a byla takový ten typ ženy, jako mám teď já,“ vysvětluje, proč by ho lákalo přátelství s vůdkyní klubu, která se Rychlým šípům snažila ukrást vlajku.

Když se zadívám do tváří Jarky Metelky, Červenáčka a psa Bubliny, vybaví se mi dětství. Marko Čermák tak nostalgické konotace nemá. „Že bych měl kreslit,“ odpovídá mi na otázku, co se mu při slovech „Rychlé šípy“ vybaví. „Je to trochu noční můra. Ale vlastně příjemná noční můra, nestresuje mě to.“ Pro neutuchající oblibu komiksových příběhů má jasné vysvětlení. „Jsou ikona, symbolizují bezelstný, naivní svět. Jsou to takové pohádky pro dospělé. Lidé, kteří se dnes bojí situace ve světě a dostanou do ruky Rychlé šípy, jsou najednou v jiném světě. Dodává jim to chuť do života,“ myslí si kreslíř. Sám si vztah ke klubu čestných chlapců budoval už od dětských let.

Chvíle, kdy nic nemusím

„Teď dodělám Stínadla a pak se podívám do diáře, pro koho dalšího mám kreslit,“ potvrdí své prduchovské pracovní nasazení. Když poslouchám, co všechno stíhá, mám pocit, že jeho den má dvojnásobek hodin než ten můj. „Neexistuje, že bych si sedl, pustil si televizi a koukal na nějaký hloupý seriál. Tady televizi nemám a ani ji nechci. Mám tady akorát rádio, takže když kreslím, mám puštěný Radiožurnál. Muziku poslouchat nepotřebuju, protože jí mám za celý život dost. V rozhlase jsou rozhovory se zajímavými lidmi. A když už je to moc o politice, tak to prostě vypnu a je chvíli ticho, což neškodí, protože tady ticho léčí,“ pokyne k oknu.

Odpočívá po svém, největší relax je pro něj návštěva nedaleké hospody. „Všechny tam znám, chodím tam jako domů. Buď sedím a čumím, nebo poslouchám jedním uchem, o čem je řeč, a mluvíme o blbostech. V poslední době jsem nejvíc šťastný ve chvílích, kdy nic nemusím. Protože jindy toho musím strašně moc,“ popisuje své tempo. Na závěr našeho vyprávění mi prozradí, co si v životě ještě přeje. „Abych tady ještě chvíli vydržel v kondici, kdy se o sebe dokážu postarat, odehrát vystoupení, sjet Berounku a jet s kamarády na tramp,“ vyjmenovává, zatímco se loučíme.

Odcházím z jeho vyhřátého srubu a cestou zpět se stavuji v jeho oblíbené hospůdce. Mají zavřeno, ale když paní provozní prozradím, že jsem byla u Marka Čermáka, s úsměvem mě pustí dovnitř. „Máme ho tu moc rádi,“ vypráví, zatímco si v hlavním sále fotím výstavu jeho obrázků. „Vždycky přijde, posedí, občas někomu něco podepíše,“ ukazuje mi v mobilu fotku, kde Marko u piva maluje obrázek fanouškovi. Pro podpis a krátké popovídání se za ním sjíždějí fanoušci trampské hudby a Rychlých šípů z celé republiky. I malůvky na zdech hostince nesou jeho rukopis, stejně jako interiér nedaleké kapličky, kterou nedávno vymaloval.