Netahej čerta za ocas. Návod, jak přežít lavinu

Chlupaté pásy navlékám na skluznici už večer a jdu je vyzkoušet. Přece jen půjde o moji skialpovou premiéru a nechci zdržovat zkušenější, až zítra brzy ráno vyrazíme. 

Nečeká nás dlouhá túra: Jelení louky jsou z Pece pod Sněžkou vzdáleny necelé tři kilometry. Budeme ale stoupat kaňonem podél potoka – a kdo ví, jak rychle zvládnu překonávat výškové metry.

Jsem mile překvapen. Na podobné zimní přesuny vyrážím obvykle na běžkách, které se mi skoro nikdy nepovede správně namazat. Protiskluzové „tulení“ pásy moji neschopnost spolehlivě řeší.

Dosud jsem měl sklony skialpinisty spíš litovat, když jsem je potkával: těžké lyže, tvrdé přezkáče, batoh na zádech… Teď stačí pár minut a vím, že jsem se pletl. Je to opojné.

Lavina vs. lavina

Útulná bouda v tisícimetrové výšce je dějištěm lavinového kurzu, který vedou Honza a Víťa – horští vůdci s mezinárodní licencí, kterých v Česku není mnoho.

Na úvod připomínají, že není lavina jako lavina: „Některá může mít jen pár desítek metrů, takže vás posadí na zadek a kousek sveze. Ve finále je to spíš sranda a večer máte co vyprávět,“ říká Honza Hais, který velkou část roku tráví jako průvodce freeriderů v Alpách. Pokračuje: „V jiném typu terénu a za jiných sněhových podmínek vás lavina stokilometrovou rychlostí otluče o skály a úplně zasype.“