Psychedelika mi rozsvítila život, říká básník a kolážista Miroslav Huptych

Bydlí v pražském Karlíně, ve slepé ulici u Invalidovny, kousek ode mě. 

Kdyby měl Miroslav Huptych psa a potkávali bychom se při venčení, nejspíš by zůstalo jen u pozdravu. Sympatický děda – ale vůbec by mě nenapadlo, co je tenhle Mirek za unikát. 

Když mě usadí do křesla v obýváku plném knih, předpokládám, že za hodinku půjdu, ale pak z toho je trojnásobek. Básník vypráví a já do toho jenom občas vstoupím: Nene, cože?!

Teď mi třeba popisuje, jak se při setkání zdraví Křováci. „První řekne: Viděl jsem vás z dálky a umírám hlady. Druhý zvedne pravou ruku s otevřenou dlaní a odpoví: Byl jsem mrtev, ale teď, když jste přišel, zase žiji… To je tak roztomilý, tak básnický!“

Těžko říct, jestli se Křováci poeticky zdraví dodnes, každopádně Huptych kdysi tuto informaci našel v knize Ztracený svět Kalahari, zajásal a založil si ji do složky mezi tisíce podobných historek.

Jeho manželka, psychoterapeutka, občas trefně říká: „Ty musíš mít všeho moc.“ 

On se vznáší, ona ho stahuje jako draka na provázku, často marně. Huptych chodí světem, diví se a žasne, své postřehy archivuje, dělá z nich básně nebo velké kolážové obrazy. „Koláž,“ zdůrazňuje, „je pro mě pokračováním básničky.“

Ukazuje mi jednu, na níž jdou provazochodci do Ježíšova srdce, a popisuje, kterak dělal v osmdesátých letech zdravotního bratra na uzavřeném oddělení Psychiatrické kliniky na Karlově náměstí: 

„Jednou k nám přivezli kluka, co vypadal jak Kristus, dlouhé černé vlasy a vousy, jinak celý v bílém. Sebrali ho na Národní třídě, kde psal fermeží na kostel, že ‚Epinklávní energie působí, Bůh promluví!‘, slovo epinklávní byl nejspíš novotvar. Šoupli ho k nám, psychiatr napsal injekci neklidovku, kdyby něco, ale pak jsme hodiny prokecali. Kluk mi například vysvětloval obraz, se kterým ho přivezli a který měl pověšený na krku. Prý se stalo, že k němu promluvil Bůh: Sedni a maluj! Tři dny pak nespal a tuší na karton namaloval dvě hory. V té první, bílé, byl člověk zavinutý jako embryo, každý sval měl perfektně vystínovaný. A z bílé hory vedl k hoře černé provaz, po kterém kráčeli nebo z něj padali provazochodci, na ten motiv se nedá zapomenout. Když jsem se za dva dny vrátil do služby, na oddělení už nebyl, do drápů ho totiž dostala sestra, která dělala inzulinové šoky. Často obcházela vedoucí oddělení: Neměl byste pro mě dáreček? A oni jí nějakého psychotika na inzulinovou léčbu dali, aby měli pokoj. O tři neděle později jsem viděl Ježíše sedět na chodbě – byl zpocený, se zrakem vyhaslým, ztloustnul, po šocích ho přešly všechny halucinace; i takhle se tenkrát léčilo.“

Život je pes

Miroslav Huptych překvapivě nepochází z uměleckého nebo snad bohémského prostředí, naopak.

„Otce jsem viděl jednou v životě a otčím byl voják z povolání, důstojník, takže jsme měli knihovnu plnou válečných knížek. Máti sice byla chytrá, ale nejstarší z devíti dětí, tátu měla na vozíku, tak musela ve čtrnácti nastoupit do textilky.“