Psychedelika mi rozsvítila život, říká básník a kolážista Miroslav Huptych

Bydlí v pražském Karlíně, ve slepé ulici u Invalidovny, kousek ode mě. 

Kdyby měl Miroslav Huptych psa a potkávali bychom se při venčení, nejspíš by zůstalo jen u pozdravu. Sympatický děda – ale vůbec by mě nenapadlo, co je tenhle Mirek za unikát. 

Když mě usadí do křesla v obýváku plném knih, předpokládám, že za hodinku půjdu, ale pak z toho je trojnásobek. Básník vypráví a já do toho jenom občas vstoupím: Nene, cože?!

Teď mi třeba popisuje, jak se při setkání zdraví Křováci. „První řekne: Viděl jsem vás z dálky a umírám hlady. Druhý zvedne pravou ruku s otevřenou dlaní a odpoví: Byl jsem mrtev, ale teď, když jste přišel, zase žiji… To je tak roztomilý, tak básnický!“

Těžko říct, jestli se Křováci poeticky zdraví dodnes, každopádně Huptych kdysi tuto informaci našel v knize Ztracený svět Kalahari, zajásal a založil si ji do složky mezi tisíce podobných historek.

Jeho manželka, psychoterapeutka, občas trefně říká: „Ty musíš mít všeho moc.“ 

On se vznáší, ona ho stahuje jako draka na provázku, často marně. Huptych chodí světem, diví se a žasne, své postřehy archivuje, dělá z nich básně nebo velké kolážové obrazy. „Koláž,“ zdůrazňuje, „je pro mě pokračováním básničky.“

Ukazuje mi jednu, na níž jdou provazochodci do Ježíšova srdce, a popisuje, kterak dělal v osmdesátých letech zdravotního bratra na uzavřeném oddělení Psychiatrické kliniky na Karlově náměstí: 

„Jednou k nám přivezli kluka, co vypadal jak Kristus, dlouhé černé vlasy a vousy, jinak celý v bílém. Sebrali ho na Národní třídě, kde psal fermeží na kostel, že ‚Epinklávní energie působí, Bůh promluví!‘, slovo epinklávní byl nejspíš novotvar. Šoupli ho k nám, psychiatr napsal injekci neklidovku, kdyby něco, ale pak jsme hodiny prokecali. Kluk mi například vysvětloval obraz, se kterým ho přivezli a který měl pověšený na krku. Prý se stalo, že k němu promluvil Bůh: Sedni a maluj! Tři dny pak nespal a tuší na karton namaloval dvě hory. V té první, bílé, byl člověk zavinutý jako embryo, každý sval měl perfektně vystínovaný. A z bílé hory vedl k hoře černé provaz, po kterém kráčeli nebo z něj padali provazochodci, na ten motiv se nedá zapomenout. Když jsem se za dva dny vrátil do služby, na oddělení už nebyl, do drápů ho totiž dostala sestra, která dělala inzulinové šoky. Často obcházela vedoucí oddělení: Neměl byste pro mě dáreček? A oni jí nějakého psychotika na inzulinovou léčbu dali, aby měli pokoj. O tři neděle později jsem viděl Ježíše sedět na chodbě – byl zpocený, se zrakem vyhaslým, ztloustnul, po šocích ho přešly všechny halucinace; i takhle se tenkrát léčilo.“

Život je pes

Miroslav Huptych překvapivě nepochází z uměleckého nebo snad bohémského prostředí, naopak.

„Otce jsem viděl jednou v životě a otčím byl voják z povolání, důstojník, takže jsme měli knihovnu plnou válečných knížek. Máti sice byla chytrá, ale nejstarší z devíti dětí, tátu měla na vozíku, tak musela ve čtrnácti nastoupit do textilky.“

Na dětství a dospívání dvakrát nadšeně nevzpomíná. Otčím dával evidentně přednost dvěma vlastním synům, a navíc byl dost přísný. „Doma jsme měli vojnu, máti před jeho příchodem prosila: Kluci, uklízejte! A on opravdu kontroloval, jestli někde není prach, takže já si přál jen nebýt jako on a v osmnácti vypadnout z domova; pokud možno jako řidič kamionu nebo s cirkusem do světa.“

Než se v jeho deseti letech přestěhovali do Prahy, bydleli kousek od ní, v Radonicích. Ve vile po statkáři: „Přímo na patře byla obecní knihovna, kde jsem si půjčoval verneovky nebo mayovky, a svět dobrodružných knih mi vlastně připadal lepší než ten skutečný.“

V Praze si pak našel o rok staršího kamaráda, syna od sousedů, který psal verše. Ten Mirka nakazil: „Jednou v šestnácti jsem vyrazil na kole právě do těch Radonic, vesnice dětství. Za jízdy rozkvetlou třešňovou alejí se vzpomínky jen hrnuly a po návratu domů jsem zničehonic začal psát básničky. Dokonce jsem je poslal do časopisu Vlasta, který odebírala máma. Byla tam stránka s rubrikou Máš-li smutek na duši, svěř se tetě Miluši, což byla známá redaktorka Tikalová. K mému překvapení je Miluše opublikovala, dokonce kvůli tomu založila podrubriku Verše do písanky, to byla obrovská vzpruha.“

Mirek Huptych celoživotně miluje, sbírá a píše aforismy, čemuž už tehdejší pokusy odpovídaly. Zpaměti mi recituje svoji první publikovanou drobnůstku jménem Život je pes: „Život je krásný / život je pes / Tedy krásný pes? / Řekl bych / život je přehlídka psů / a já medaili nedostal…

Ach, ta neurastenie

Od té doby žil poezií, jenže zároveň musel dokončit školu („vyučil jsem se mechanikem v Tesle, ale do fabriky nikdy nenastoupil“) a pak ho čekala vojenská služba u pohraniční brigády v Domažlicích. 

„Byla to hrůza. Když jsme po přísaze měli opušťák, jel jsem do Prahy, vypůjčil si psychiatrická skripta profesora Vondráčka a nastudoval v nich konkrétně neurastenii. Potom jsem v kasárnách začal různě omdlévat a hrát panické záchvaty. Na marodce byl lékař, který viděl, že mám na stolku literární časopisy a knihy veršů, tak mi fandil. Když mě vezli do Plzně na přezkum, v gazíku řekl: Dostal jsem z vojny jiný, dostanu i tebe – a to se taky stalo.“

Armádní epizoda zažehla v Huptychovi zájem o psychiatrii, ale taky o ony podivné kuriozity, vycházející z lidových pověr. „Kromě skript jsem od profesora Vondráčka četl i jeho úžasnou knihu Fantastické a magické z hlediska psychiatrie, která se věnuje nejrůznějším podivnostem v lidském chování. Právě od té doby jsem sběratelem veškerých zmínek o starých zvycích, obřadech nebo slavnostech i já.“

Kromě toho si na marodce pročítal například životopis Vincenta van Gogha nebo obdivoval reprodukce obrazů Salvadora Dalího. „Strašně rád bych býval taky uměl takhle malovat, ale bohužel na to nemám ruce, tak jsem si pak musel vystačit s fantazií a stříháním.“

Techniku koláže znal například od Jiřího Koláře – z Hrabalovy knihy Automat svět. Hrabal bydlel v Libni, mladý Huptych taky: „Nastoupil jsem na večerní zdrávku a pracovat začal jako saniťák v nemocnici Bulovka. V Libni mi přidělili ubytovnu, kde jsem pro zábavu polepoval skříně. Stříhal fotografie, skládal je, různě lepil do sebe, tím to začalo.“

Na první výstavu si počkal až do roku 1987. Konala se v brněnském klubu Křenová, a na vernisáž přišel dokonce i básník Jan Skácel…

Už dlouhá léta předtím ale Huptych neustále něco stříhal a lepil. „Dobře mě znali ve všech pražských sběrnách nebo antikvariátech. Když jsem pak míval noční služby na tom uzavřeném oddělení, nastavil jsem si křeslo tak, abych dobře viděl postele našich pacientů, ale zároveň jsem si rozsvítil lampu a stříhal do zásoby. Musel jsem dávat pozor, aby nám třeba někdo neodešel na záchod a tam se neoběsil, ale stejně jsem takhle nastříhal obrovské množství materiálu a doma ho pak lepil do koláží. Než mi nakonec změnil život vynález photoshopu, udělal jsem jich ručně kolem tří tisíc.“

Pražáci nevydrží

Až do převratu tedy dělal zdravotního bratra, popíjel, kolážoval, psal verše, scházel se s básníky, měli skupinu Gloret. „To byla třeba Saša Berková, Ludvík Němec, Josef Kejha, fantastická Zuzana Trojanová, která pak zahynula při bouračce cestou na první papežovu návštěvu v Polsku…“

Znal se i se staršími a slavnějšími – se zmíněným Skácelem, s Ludvíkem Kunderou, ze všech nejraději měl Oldřicha Mikuláška.

„Ten v tomhle našem bytě dokonce spal,“ vrací se Huptych do roku 1982. „Po dlouhém období zákazu mu konečně povolili pořad z jeho básní Noční květiny ve Viole. Do Prahy Mikuláška přivezl jeho takzvaný tajemník Zdeněk Drahoš a premiéra se povedla, recitoval tehdy Lukavský. Pak jsme se skupinou přátel dorazili sem k nám, pokračovalo se v pití a Mikulášek začal zpaměti recitovat ze své nádherné sbírky Agogh. My snad hodinu nábožně poslouchali, a když jsem pak šel do koupelny, básník Brožek tam seděl na okraji vany a plakal: To je básník, kam se na něj všichni sereme! Ráno vstal Mikulášek první, oholil se, usedl do křesla a říká: Tak co budeme pít? Našel jsem nějaké zbytky, zaběhl pro pivo, on vyprávěl celé dopoledne zážitky, ale pak se obrátil na svého tajemníka Drahoše: Zdeňku, vidím, že ti Pražáci nic nevydrží, jedeme do Brna. Zastavíme se u Karlíka v Bíteši, protože tam když přijedu, tak přede mě Karlík vždycky postaví tři koňaky – a takhle fanfarónský odjeli.“

Díky za rakovinu

Brzy po revoluci začal Miroslav Huptych vydávat první knížky (například v Černé slepici poprvé využil svou sbírku lidových pověr), ale živil se něčím jiným – na dekádu nastoupil do krizového centra RIAPS. 

Absolvoval pětiletý psychoterapeutický výcvik, bakaláře získal v oboru psychologie a arteterapie. 

Na RIAPS vzpomíná s láskou. Ze služeb na noční lince důvěry mimochodem taky vytěžil knížku, ale po deseti letech strávených převážně na lůžkovém oddělení, kde se střídali klienti v těžkých životních krizích, se nechal zlanařit do komunity Magdaléna. Do lesa u Mníšku pod Brdy, kde žili lidé snažící se zbavit závislosti na heroinu: „Problém byl v tom,“ vzpomíná, „že spolu ti mladí kluci a holky nesměli nic mít, pročež erotické dusno rušilo psychoterapeutickou práci. Tak často jsme řešili hádky nebo agrese, až na mě dolehla deprese. Roku 2003 jsem se rozhodl, že končím a úplně odejdu z oboru, dělat třeba zahradníka nebo něco. Ale naštěstí jsem se právě v té době naučil s photoshopem a začal dostávat první zakázky třeba na kalendáře pro firmy. I tak jsem byl několik let v minusu, nicméně zlepšovalo se to a nakonec jsem se vrátil i k té arteterapii.“

Svými kolážemi ilustroval některé knihy z nakladatelství Práh, které vede jeho kamarád Matin Vopěnka, taktéž básník a spisovatel. K vydání připravili například Kytici, Babičku, Máj a poprvé taky Komenského opus Labyrint světa a ráj srdce – tehdy ještě v tradiční knižní podobě, nic přehnaného.  

Huptych netušil, jak zásadně mu Komenský už brzy vstoupí do života. 

„A pak se před dvanácti lety stalo, že jsem onemocněl rakovinou,“ začíná vyprávět neuvěřitelnou story. „Byl to velmi agresivní nádor, chtěli mi vzít močový měchýř, zavést vývod a podobně, ale já se rozhodl léčit spíš alternativně. Změnil jsem životní styl, stal se například vegetariánem. Začal jsem běhat, zhubnul třicet kilo. Řekl jsem si, že to dám buď takhle, nebo to nedám.“

Překvapeně zjistil, že mu marihuana pomáhá při meditaci, začal se zajímat o psychedelika. Odletěl do brazilského pralesa na ayahuaskovou ceremonii: „Snažil jsem se co nejvíc nořit sám do sebe, procházet minulost až do nejranějšího dětství a čistit nebo odprošovat, co jsem v životě udělal špatného.“

Tuto taktiku mu kromě psychedelik napověděl taky Komenský. „Labyrint jsem už přece jen docela dobře znal a ve chvílích ponoru mi došlo, že když je Komenského poutník na své cestě světem ze všeho znechucený, najednou zaslechne hlas: Navrať se do domu srdce svého a zavři za sebou dveře! Vstoupí tedy do srdce a vidí tam zašlé nápisy typu pokora, čistota, střídmost, spravedlnost… Uvědomí si, že tam musí uklidit, udělat pořádek v srdci. A já najednou věděl, že přesně to je moje cesta.“

Rakovinu a veškeré následující změny Huptych považuje za životní dar. „Podle všeho jsem zdravý,“ říká, „ale i kdybych nebyl a zítra měl zemřít, tak ještě v poslední chvíli rakovině poděkuju. Mimo jiné právě za to, že mě přivedla ke zkušenostem s psychedeliky, která mi rozsvítila život.“

Na mnoha Huptychových kolážích jsou od té doby motivy a vize, které zaznamenal ve chvílích svých ponorů.

„Když si dáte ayahuasku v pralese, všechno obživne,“ rozplývá se. „Rád vzpomínám, jak jsem si povídal třeba s rákosím – nevím proč, ale připadalo mi jako nějaká školka. Ptal jsem se rákosů: Co tady děláte, něco se učíte? A slyšel jsem, jak se hihňají: Co bychom se učily, všechno víme. A já: Co teda děláte? A ony: Jsme! Takhle jsem ve své hlavě rozmlouval i s ptáky, se stromy… Slyšel jsem jejich hlasy a začal vnímat, jak je všechno propojené; že jsme součástí celku, ale bohužel to obvykle nevíme. Věřím, že kdyby měli všichni tuhle zkušenost, žilo by se líp. Kdyby si třeba Putin zkusil vypít vývar z ayahuasky, možná by to na světě vypadalo jinak.“  

A teď do snů

Než si pořídil photoshop a skener, trávil stovky hodin v knihovně Národního muzea nebo Klementina, kde hltal staré časopisy typu Světozoru, Zlaté Prahy nebo Lumíra. Co se mu hodilo, to hned kopíroval, obrázky i texty: „Za kopírku jsem někdy zaplatil víc, než činil následný honorář z knížky, ale nevadí, mě to bavilo.“

Dnes už většinu práce zvládne od počítače, ale stejně je to neskutečná piplačka.

Když se zeptám, jak dlouho vznikala velká koláž do jeho dvou bichlí z posledních let, krčí rameny. „Třeba dva dny. Ale ve skutečnosti je to jen poslední desetina práce, každé koláži předchází obrovské přípravy.“ 

Ukazuje mi složky v počítači, do kterých si připravil například tisíce různých fotek oblohy a další tisíce lidských postav, zvířat, budov… „Stažených mám přes sedmdesát tisíc starých rytin. Z těch si v počítači vyřezávám všechno, co možná jednou budu potřebovat, abych se nezdržoval, až mě osvítí nápad. A pak mám třeba taky sto tisíc vlastnoručně nafocených snímků. Po městě běhám s foťákem a cvakám okna, dveře, popelnice, prostě cokoliv se může hodit.“

O tom, jestli i jeho druhá obří knížka vyhraje nějaké ceny, vůbec nepřemýšlí. „Pracuju na dalších, samozřejmě menších, ale v hlavě mám nápady na několik životů. Teď třeba ilustruju knížku se stovkou svých snů, léta si je zapisuju. Někdy jim nerozumím, ale naštěstí mám ženu psychoterapeutku, tak si o snech ráno u kafe vykládáme a zároveň se je snažíme interpretovat… No a víte vy, pane redaktore, že se domorodé ženy u Jakarty ve snaze otěhotnět smýkaly po starém holandském dělu? To by Freud úplně zajásal!“