Život mezi letadly. Když se vášeň pro práci na letišti dědí
16. února 2025
Reportér 02/25 · Číslo 126
Život mezi letadly. Když se vášeň pro práci na letišti dědí
16. února 2025
Reportér 02/25 · Číslo 126Život mezi letadly. Když se vášeň pro práci na letišti dědí
foto: Marek Knittl
Znáte tu scénu z Lásky nebeské, kde se na letišti šťastně shledávají rodiny? Na pražském letišti se odehrává i spousta rodinných příběhů – aniž by kdokoli musel vystoupit z letadla. Kdyby si Letiště Praha mohlo napsat něco na svou zaměstnavatelskou vizitku, stálo by tam „Specialista na rodinné klany“. Práce na letišti se tu totiž tak trochu dědí.
To je Airbus A320, pronese Veronika Záhoříková Děkanová a ukáže na velikou fotografii na stěně kanceláře na pražském letišti. „Já vidím letadlo,“ přiznávám a ona se rozesměje. „To skoro každý, my jsme poblázněná rodina, letectví je naše diagnóza. Jakmile na letiště začne létat nový typ letadla, jsem mezi prvními, kdo si ho jdou prohlédnout.“ Její syn Tomáš Děkan to potvrzuje: „Bydlíme ve stejné vesnici, kousek od letiště, a když letí zajímavý typ letadla, voláme si, ať ten druhý vyběhne ven se také podívat.“
V téhle rodině se vášeň pro letectví dědí. Maminka paní Veroniky byla letuškou u ČSA, tehdy nazývanou palubní průvodčí – termín vycházel z ruského „bortprovodnica“. Její deník letů, psaný krasopisně inkoustovým perem, je pro Veroniku rodinný poklad. První razítko? Z roku 1951. Další vzácná památka je odznak za milion nalétaných kilometrů. Právě na letišti se letuška Jaroslava seznámila s Karlem Petránkem, který pracoval v projekční kanceláři a podílel se na návrhu hangáru F. Později přešel do ČSA, kde působil jako zástupce aerolinek v různých destinacích po světě. Po návratu vedl sekretariát generálního ředitele, na letišti pracoval až do svých osmdesáti jedna let.
V době, kdy Veronika Záhoříková Děkanová vyrůstala, bylo létání pro běžné lidi vzácnost. Ona ale letěla poprvé už v roce 1965, ve svých pěti letech – do Stockholmu, kam byl její tatínek pracovně vyslán. U nich doma bylo letectví tak všudypřítomné, že si nikdy ani nepředstavovala jinou kariéru než na letišti. Jako většina zaměstnanců začala na odbavování cestujících. „Za socialismu se létalo do celého světa, já si ale vybavuji především specifické linky na Východ,“ vzpomíná. „Lince OK 892 do Moskvy se přezdívalo vzorná linka, každé ráno v devět musela odletět za každých okolností. OK 862 byla zase linka do Budapešti, a když jsme si chodili kupovat do kantýny chleba s budapešťskou pomazánkou, objednávali jsme si ‚osmšestdvojku‘.“
Po revoluci dělala provozní ředitelku několika leteckým společnostem. „S kolegy jsme vypracovali z nuly první českou charterovou leteckou společnost, vozili jsme hlavně cestující na dovolenou k moři,“ říká Veronika Záhoříková Děkanová. Ve třiatřiceti si udělala povinné zkoušky, aby mohla na palubě zaskočit i jako letuška. „Potřebovala jsem vidět, jestli to, co vymýšlíme za stolem, funguje i v praxi. A když už jsem letěla, někdy jsem si rovnou na letišti domluvila jednání s partnery. Po přistání jsem se převlékla do kostýmku, uzavřela jsem potřebné smlouvy, oblékla si zase uniformu letušky a obsluhovala cestující.“
Letecká společnost ale skončila v konkurzu a Veronika Záhoříková Děkanová se dostala na pozici manažerky, v soukromé handlingové společnosti měla na starost kompletní proces odbavení cestujících. Dohromady pod sebou měla nějakých 400 lidí. „Kromě jiného jsem se snažila do procesu odbavení dostat noblesu. Kontrolovala jsem, jestli mají zaměstnanci v pořádku uniformy, jestli jsou upravení, jestli zdraví, koukají se cestujícím do očí, usmívají se. Tak jsem byla vedena z domova, maminka byla perfekcionistka,“ říká.
Těsně před covidovou pandemií, která celé letiště nadlouho ochromila, cítila, že potřebuje profesní změnu. Dostala nabídku pracovat v „security“ u Letiště Praha. „Pohled lidí z provozu a z bezpečnosti je odlišný. Bezpečnost je méně flexibilní z důvodu přísných legislativních a jiných restrikcí,“ doplňuje. Nakonec ale na nabídku kývla a v letecké bezpečnosti je spokojená. Dokonce tak, že i když mohla loni odejít do důchodu, pořád na letišti je. A má i záložní plán na dobu, až bude chtít mít více klidu. „Klidně půjdu pečovat o cestující do VIP salonku nebo provádět exkurze po letišti. Chci tu být alespoň jednou či dvakrát týdně. Co kdyby se tu objevilo nové letadlo a já si ho nemohla prohlédnout?“
Devětatřicetiletý Tomáš Děkan se rozhodně pomamil. Když u něj před časem zazvonil muž s peticí proti stavbě paralelní dráhy na letišti, odmítl ji podepsat. „Řekl jsem mu, že se těším, až konečně uvidím letadla přímo z postele.“ Pokud žádné letadlo na obloze nevidí, může se kochat svou sbírkou modelů letadel, kterých má po domě víc než osmdesát. Svůj první model letadla dostal, jak jinak, od maminky Veroniky – přivezla mu ho z Vietnamu, když byl malý.
Podpořte Reportér sdílením článku
Specializuje se na rozhovory a lifestylová témata, která se snaží rozbít zažité stereotypy.