Tohle se děje mně, klukovi s tolika mindráky? Hudební kometa a nový idol Sofian Medjmedj 

Začátkem roku se spousta muzikantů potřebuje nadechnout. Ty taky?

Taky. Snažím se pracovat na svém duševním zdraví, protože v prosinci jsem si už připadal psychicky dost vyřízenej. Takže teď zkouším meditace, opravdu každodenně cvičím, chodím na terapie, poletím si odpočinout na Bali… Dělám všechno pro to, abych byl od března zas ready. Sezona bude brutálně našlapaná a chci do ní vstoupit s klidnou myslí.

Můžeme se o tvojí rozhozené psychice bavit konkrétněji?

Určitě.

Nejspíš chápu náročnost výchozí situace. Před dvěma lety tě skoro nikdo neznal, a teď máš desetitisíce fanoušků; respektive fanynek. 

Pořád mi přibývalo čím dál větších shows, ale zároveň jsem si najednou všiml, že když mám třetí nebo čtvrtý koncert za týden, už to moc nezvládám. Najednou mi docházela energie.

Co ti ji bralo nejvíc?

Bojím se, jestli to nevyzní blbě, ale asi lidi. Nemyslím přímo při koncertech, tam jsou skvělí, ale před nimi a hlavně po nich. 

Viděl jsem záběry, jak odněkud odjíždíte v dodávce a za tou běží houf holek.

Lidi jsou šílenější a šílenější. Jde třeba i o to, jak vždycky po koncertě přilítnou, že se chtějí fotit a všechno, a já se snažím vyhovět všem, ale loni už mi došlo, že to tak prostě nejde. Že mě to může zničit.

Jsi spíš extrovert, nebo introvert?

Vždycky jsem byl extrovert s náručí otevřenou pro všechny. Tu náruč sice otevírám pořád, ale něco ve mně jako by se uzavřelo a já se měním v introverta. Nestěžuju si, žiju teď krásný příběh, jen je všeho příliš. Najednou mě obklopuje příliš neznámých lidí, všichni se chtějí objímat. Já se sice objímám rád, ale v tomhle množství už to bere energii. 

Takže jsi zažil první panické ataky?

Přesně tak. Když skončí v sobotu třetí koncert v řadě a navalí se dav lidí, je to na mě už hárd. V takových chvílích zalezu do rohu místnosti, kde se klepu, a toužím po jediném – vypadnout pryč. Domů. Nebo na hotel. Kamkoliv, kde bych se mohl zas nabít… Sám sobě jsem za to dlouho nadával, styděl se, že se lidem nemůžu rozdat jako o den dřív, ale těmi výčitkami jsem sám sebe strkal do propasti. Pro letošní rok už jsem si tohle sebeobviňování zakázal. 

Vzpomeneš si, kdy ti bylo fakt špatně? 

Těžký to bylo třeba už v létě na koncertě někde ve Slatině, kde byla sdílená backstage s ostatními artists…  prostě s dalšími muzikanty. 

Vždyť já ti většinou rozumím.

Tam mě seřvala jedna maminka za to, že jsem sice přišel mezi lidi, ale moc se mi s nikým nechtělo fotit. Vždycky aspoň zamávám, poděkuju za pěknej koncert, když to jde, zvládnu fotky i obejmutí, ale tu noc jsem byl prostě v pytli. V té šatně za mnou chodili rozjetí muzikanti z dalších kapel, chtěli si povídat, jenže já byl vysátej, zpomalenej, na úplně jiné vlně. Zkusil jsem si pustit do sluchátek meditaci a soustředit se na dech, ale vůbec to nešlo, po pěti minutách jsem ji vypnul. A pak už jsem se jenom těšil do dodávky.

Kdy ses rozhodl vyhledat psychoterapeutku?

Když jsem se jednou na podzim vrátil v neděli z koncertů a až do čtvrtka jen vyčerpaně ležel. A potom podruhé. A potřetí…