Den v zákopech u Pokrovska. Mrazivá reportáž z donbaské fronty, kde visí každý život na vlásku

Do rána zbývá ještě kus noci, tma je mrazivá a neprostupná. Leden. Donbas. Válka. 

Vojáci už stojí před domem, čekají na mě. Najdu je podle tří malých ohníčků cigaret. Pokuřují, aby zahnali nervozitu. „Takhle jet nemůžeš,“ řekne mi ten nejstarší z nich, přistoupí ke mně a obvod přilby i pravý rukáv mé maskované bundy čtyřikrát obkrouží širokou žlutou izolepou.

Na zvláštní přístup k novinářům se v této válce už dávno nehraje. I já proto musím vypadat co nejpodobněji těm, kteří se rozhodli vzít mě s sebou do svých bojových pozic. A musím jim při tom co nejméně překážet, abych neohrozil ani sebe, ani je. Žádná modrá bunda ani modrá neprůstřelná vesta či modrá přilba. Žádné označení PRESS. 

Nic, co by mohlo přitáhnout zvýšenou pozornost. 

Vojenské uniformy jsou si podobné jako vejce vejci a právě ty žluté pruhy mají zabránit, aby si mě ve stresu někdo spletl s nepřítelem. S Rusem. Protože i to se stává a končívá to špatně.   

Ten nejstarší schová roli žluté lepicí pásky do kapsy. Muži dokouří, odhodí a zašlápnou nedopalky a všichni čtyři se společně s řidičem namačkáme do stařičkého terénního mitsubishi.

Na frontu

„Žádný strachy, ta pozice, kam jedeme, je bezpečná,“ řekne nejstarší z vojáků a já nevím, jestli to sdělení má více uklidnit mě, nebo jeho mlčenlivé spolubojovníky. Každopádně hned poté se celá osádka rozhrkaného pick-upu nahlas pomodlí. Auto nastartuje napoprvé a pak se zběsile vrhne vpřed. Poskakuje po vymlácených donbaských cestách rozbitými vesnicemi, zamrzlými polňačkami.