Na Mělníku

Seděl u stolu sám. Všechny ostatní stoly už byly obsazené, tak jsem se zeptal, jestli si můžu přisednout. Podíval se na mě smutně a přikývl. Měl před sebou dvě a půl piva a účtenku plnou čárek. Posadil jsem se. Chtěl jsem nejdřív trochu rozmrznout, než si sundám kabát. Než jsem z kapsy vytáhl knihu, už jsem měl před sebou svoje pivo a účtenku s první čárkou.

Chlápek měl na sobě oblek z konfekce, vypadal, že není moc zvyklý ho nosit a má ho pro nějakou zvláštní příležitost. Obleky se na Mělníku moc nenosí, a najednou tu v nich u jednoho stolu sedíme dva. První pivo ve mně zahučelo jak Niagara, měl jsem žízeň. Než jsem položil půllitr na stůl, stálo přede mnou další. A před mým sousedem taky. Podíval se na mě prosebně.

Nechtěl jsem se s nikým pouštět do řeči. Chtěl jsem být sám, ostatně okamžik si říkal o pietu, nikoliv o nezávazné tlachání. Vrchní Míla procházel po lokále s tácem chlebů s liptovskou pomazánkou a každému hostu položil na půllitr jeden chleba a hned mu udělal čárku na účtenku. Můj soused vzal chleba do ruky a odevzdaně do něj kousl.

„Před chvílí jsem asi na chvíli usnul,“ řekl slušně. „Nejspíš jsem spal s otevřenou pusou, protože jsem se najednou probral a měl v puse jednohubku se sardelí, hele!“ a zamával mi před očima účtenkou, kde měl skutečně naúčtováno několik jednohubek.

„Přišel jsem se sem jen zahřát, než mi pojede vlak,“ pokračoval smutně. „Ten vlak jel v půl druhý.“