Giftshop, kavárna a pak až výstava. I takhle je to v pořádku, říká ředitelka Kunsthalle

Jaké to je, naučit lidi chodit do úplně nové galerie?

Hodně nám pomohla volba naší úplně první výstavy. Jmenovala se Kinetismus / 100 let elektřiny v umění a přilákala i hodně návštěvníků, kteří nemají žádný zvláštní vztah k výtvarnému umění. Chtěli se také podívat do budovy, kam v minulosti veřejnost nemohla. Potvrdilo se nám tedy, že lidé mají přirozeně zájem o nové věci. Ale aby se k nám vraceli, musí se tady cítit dobře a pokaždé najít něco, co je osloví.

Připomeňme, že Kunsthalle sídlí v bývalé Zengerově transformační stanici, která sloužila pro pohon tramvají směrem ke Strahovu, kde se tehdy konaly sokolské slety.

Ano, ten projekt vznikal krátce po osamostatnění Československa a nesl v sobě hodně symboliky spojené s mladou republikou a její cestou k „moderním zítřkům“. Ostatně stavělo se na místě, kde dřív bývala rakousko-uherská kasárna.  

Jak těžké bylo přestavět takový dům pro úplně jiné účely?

Dali jsme si hodně práce se zachováním nejdůležitějších architektonických prvků – už proto, že od roku 2015 je někdejší Měnírna Klárov, jak se rozvodně také říkalo, památkově chráněná. Na druhou stranu je pravda, že bez velkých zásahů do dispozičního řešení by to nešlo. Museli jsme mimo jiné vytvořit i nový vchod, protože v době vzniku budovy bylo důležitější protáhnout sem kabely s elektřinou, zatímco těm několika málo zaměstnancům sloužily nenápadné dveře z boční strany. 

Zůstal v Kunsthalle nějaký pozůstatek původního účelu budovy?

Technologie potřebné k přeměně střídavého na stejnosměrný proud dnes už nevyžadují tolik prostoru jako před sto lety. Vejdou se všechny do suterénu, takže z podzemí Kunsthalle se dál napájí elektřinou pražské tramvaje.

Hledat si cestu k umění

Kunsthalle otevřela pro veřejnost před třemi roky, vy jste nastoupila do jejího čela již o sedm let dříve, v roce 2015. Jak v průběhu těch let vypadala vaše práce?

Bylo potřeba vybudovat z nuly úplně novou instituci, která v určitých ohledech v tuzemském prostředí neměla obdoby. Obnášelo to vyjasnit si celkovou koncepci a institucionální strategii, sbírat inspirace v zahraničí, hledat vhodné kurátory… A v neposlední řadě definovat podobu rekonstrukce – v těsné součinnosti se zakladateli nadace manželi Pudilovými – tak, aby vyhovovala našim potřebám.