Důležité volby pro Evropu i pro Česko. Potřebujeme, aby se Německo zase rozjelo

Ten loňský listopadový den se zdál být symbolický. V den, kdy bylo jasné, že americké prezidentské volby vyhrál Donald Trump, se v Berlíně rozpadla vládní koalice levého středu, vedená kancléřem Olafem Scholzem. Zvláštní shoda náhod chtěla, že tak na obou stranách Atlantiku začaly souběžně dvě nové politické epochy. Německo čekají v neděli 23. února předčasné celostátní volby – a tamní, tradičně vcelku spolehlivé průzkumy veřejného mínění už dlouhou dobu ukazují, že je téměř vyloučeno, aby sociální demokrat Scholz zůstal spolkovým kancléřem. 

Tyto volby totiž nepřicházejí v čase, kdy by se Německo, počtem obyvatel největší stát Evropské unie, nacházelo zrovna v dobré kondici. Je to patrné zejména ve třech aspektech. Zaprvé, země prožívá nezvyklou politickou nestabilitu a posilují v ní radikální politické proudy. Zadruhé, vidíme potíže jeho hospodářství: to je pro Česko zásadně důležité, naše ekonomika a firmy jsou s ním úzce propojené. A konečně zatřetí, ve společnosti panuje celkově špatná nálada. Začíná se v ní rozmáhat všeobecný pesimismus a představa, že se Německo nachází na sestupné dráze. Občané vyčítají státu a jeho úřadům, že selhávají při plnění každodenních úkolů, jakým je komunikace s lidmi či zajišťování základních služeb, jakou je například fungující veřejná doprava. Ještě víc to ale platí i pro daleko složitější a komplexnější otázky, mezi něž patří především dlouho neřešená a zanedbávaná problematika migrace; dopady přílivu migrantů na chod německé společnosti.

Vnějším projevem této špatné nálady byl už i samotný předčasný konec Scholzovy vlády loni na podzim. Na německé poměry přitom šlo o mimořádnou událost. V dosavadní politické tradici – začínající se založením Spolkové republiky v západní části Německa v roce 1949 – totiž její vlády zpravidla vydržely celé funkční období. Tato stabilita představovala výraznou odlišnost od častého střídání kabinetů v letech meziválečné Výmarské republiky, které se považuje za jeden z faktorů, jenž pomohl k nástupu Hitlerovy diktatury.

Zelené neúspěchy

Proč vlastně Scholzova koalice, tvořená jeho sociálními demokraty a pak Zelenými a liberály z FDP, skončila? Jako hlavní vysvětlení se nabízí, že se jí stal osudným nepřekonatelný rozpor mezi původními velkými ambicemi a politickou realitou v zemi. 

Takzvaná semaforová koalice – nazvaná podle červené barvy SPD, žluté FDP a Zelených, kteří ji mají přímo v názvu – se snažila, zjednodušeně řečeno, skloubit „ekologii a ekonomii“. Jinými slovy plánovala vytvořit předpoklady pro přeměnu německého hospodářství směrem k větší udržitelnosti a naplňování zelených cílů, tedy dosažení klimatické neutrality a omezování produkce skleníkových plynů. Vládě se však nepodařilo rozsáhlou změnu, která se měla dotknout všech aspektů života v zemi, náležitě vysvětlit svým spoluobčanům. A ti se od ní začali odvracet, což se projevilo dramatickým propadem důvěry ve vládu.

Při zpětném pohledu se nabízí otázka, zda bylo vůbec reálné takový velkolepý plán uvést do praxe během funkčního období jedné vlády. Už proto, že německé demokratické uspořádání, jež stojí na koaličních vládách, vyžaduje neustálé hledání kompromisů a ochotu k ústupkům, což brání jednomu politickému proudu rychle prosadit nějaký velký projekt.