7. března 2025
Reportér 02/25 · Číslo 126
Všichni se mě štítili. Maminku jí komunisté zavřeli, ona i sourozenci skončili v dětském domově
foto: použito se svolením Ariany Petrové
Když jí bylo sedm, vtrhlo uprostřed noci do bytu policejní komando a zatklo její maminku. I se dvěma sourozenci putovala do dětského domova, otec marně žádal o svěření dětí do péče. Chodila sice dál do stejné školy, ale spolužáci se chovali, jako kdyby neexistovala. Nerada vzpomíná i na návštěvy maminky ve vězení: „Měla na sobě špinavé a roztrhané hadry, nesměli jsme si ani podat ruku.“ Přesto se Ariana Petrová, rozená Matoušová, neohlíží za minulými křivdami.
Vyrůstala v učitelské rodině s kořeny ve východních Čechách. Její tatínek byl pedagogem na gymnáziu v Jičíně, dědeček v Náchodě – mezi jeho žáky patřil Josef Škvorecký. Strýc za druhé světové války bojoval na západní frontě v československých jednotkách a byl odborníkem na klínové písmo, žákem orientalisty Bedřicha Hrozného. Maminka vystudovala řečtinu a latinu na Univerzitě Karlově.
V roce 1946 – Arianě byly tři roky – se rodina přestěhovala z Jičína do Mladé Boleslavi. O dva roky později se chopila moci komunistická strana a Matoušovi se ocitli v nelibosti nového režimu. Neskrývali nesouhlas s bolševickou ideologií, byli aktivní v katolické církvi. „Otce v roce 1950 vyhodili z gymnázia a musel nastoupit jako pomocný dělník do Škodovky,“ vyprávěla Ariana Petrová, za svobodna Matoušová, mladoboleslavským gymnazistům v rámci projektu Příběhy našich sousedů.
Netrvalo dlouho a do bytu Matoušových vtrhla policie. „Brali všechny knížky jednu po druhé a protřepávali je, hrabali i v našich hračkách. Trvalo to celý den a zabavili nám plno věcí včetně knihy o kresbách duševně nemocných od psychiatra Hanse Prinzhorna. Otec se jim marně snažil vysvětlit, že to není nic politického. Bylo mi teprve sedm, přesto jsem to vnímala jako velké ponížení,“ popisuje pamětnice.
A bylo ještě hůř… „Řekli nám, že od maminky potřebují jenom nějaký podpis, a že než táta půjde na ranní směnu, bude zase zpátky. Ale jakmile sešli ze schodů, nasadili jí želízka,“ přibližuje matčino zatčení několik dní po domovní prohlídce.
Trvalo téměř rok, než rodina dostala z vězení první zprávu. Jarmila Matoušová byla poté odsouzena za „podvracení republiky“ na dva roky. V rozsudku stálo, že mezi lidmi „pomlouvala politiku strany“. Stěhovali ji z Ruzyně na Pankrác a poté do Rakovníku, kde pracovala ve výrobě keramických dlaždic pro sovětské metro.
„Když jsme za ní přijeli na návštěvu, bylo to něco úděsného,“ vzpomíná Ariana Petrová – prostřední ze tří sourozenců. „Maminka na sobě měla strašně špinavé a roztrhané hadry, odděloval nás široký stůl. Nesměli jsme si ani podat ruku, natož se obejmout.“
V té době už žily všechny tři děti Zdeňka a Jarmily Matoušových v dětském domově a kojeneckém ústavu.
„Otec jednou přišel domů bílý jako stěna a oznámil nám, že mu nás úřady chtějí odebrat. Navíc nás pak poslali každého jinam: Petra do klučičího děcáku, mě mezi holky a nejmladší Mario musel do kojeňáku,“ líčí Ariana.
Na pobyt v dětském domově má například následující vzpomínku: „Byly tam hlavně děti z rodin, které jezdily s cirkusem, nebo ty, jejichž rodiče byli zavření. A vždycky když přišel někdo nový, všichni jsme dostali vši. Takže nás ostříhali dohola.“
Mohla dál chodit do stejné školy jako dříve, o to bolestnější pro ni byla změna v chování spolužáků. „Všichni se mě štítili. Když učitelka řekla, ať uděláme kroužek a podáme si ruce, úplně mě ignorovali – jako kdybych tam nebyla,“ vzpomíná. „Když se na Mikuláše rozdávaly sladkosti, učitelka říkala: Nechcete někdo něco dát tý Matoušový? Ale nikdo mi nic nedal.“
Až když Jarmilu Matoušovou pustili po dvou letech z vězení, mohly se děti vrátit domů. „Naše vztahy ale byly dost narušené. Týkalo se to hlavně Maria, který skoro neuměl mluvit, pořád se před mámou schovával pod stolem a odmítal jí říkat maminko.“
Vydejte se na cestu časem a objevte osudy lidí, kteří čelili těžkým životním výzvám. Audiovizuální expozice Místa zlomu, která byla nedávno otevřená v prostorách národní kulturní památky Futureum v Ostravě, vás přenese do zásadních okamžiků 20. století v Moravskoslezském kraji. Čekají vás zajímavě zpracované osudy politických vězňů a hrdinů odboje, svědectví válečných veteránů, popis drsného hornického života nebo příběh židovské dívky, jež přežila šest let v úkrytu před nacisty. Součástí výstavy je i krátký film o proměnách hranic Těšínského Slezska a dopady rozhodnutí o národní příslušnosti na osudy rodin a celého regionu.
Více informací: www.institut.pametnaroda.cz
Ariana v roce 1961 odmaturovala na hospodářské škole (dnes by se řeklo obchodní akademii) a dostala umístěnku na práci v pojišťovně. Seznámila se se svým manželem, narodily se jim dvě dcery.
Politické uvolnění v šedesátých letech brala s rezervou: „Pro mé rodiče to neznamenalo skoro nic. Říkali, že komunismus s lidskou tváří je protimluv.“ Její matka se v té době dočkala rehabilitace a otci ve Škodovce nabídli, aby učil francouzštinu dělníky, které závod vysílal na zahraniční stáže. Odmítl.
Starší bratr Petr začal pracovat na vývoji prvních počítačů, mladší Mario se vyučil zámečníkem a projevil se jako mimořádně nadaný šachista – hrál první ligu za TJ Tesla Karlín, ve stejném podniku i pracoval.
Za minulými křivdami se Ariana Petrová neohlíží, místo toho pro Paměť národa dodává: „Nechci trousit moudra. Snad jen, že by se nám všem žilo snadněji, kdyby se každý řídil jednoduchým pravidlem, že co nechceš, aby ti dělali jiní, nečiň ty jim.“ V květnu jí bude osmdesát dva let.
V rámci projektu zpracovali: Jakub Pečenka, Petra Suntychová, Mihaela Tănase a David Müller z Gymnázia dr. Josefa Pekaře v Mladé Boleslavi
Pod vedením: Dany Volfové, Koordinátor: Michal Šimek
Pro Paměť národa zpracovala: Barbora Šťastná
Podpořte Reportér sdílením článku
Rád jezdí sbírat příběhy tam, kam ostatní novináři nezabloudí.
