My si nic nedáme, my se jen podíváme. Když se do restaurace nechodí jíst a pít

Z balkonu byl opravdu hezký výhled přes Vltavu na kostel svatého Víta. Balkon to byl poměrně malý, byly na něm dva stolky a místo pro čtyři lidi. Když se na něj namačkalo dalších šest až osm turistů, aby si trofejní výhled zaznamenali mobilem, vznikaly dost prekérní situace. Poté se lovci výhledů jali nepozorovaně odplížit pryč, což se jim většinou nepovedlo, protože náš personál byl vcelku všímavý. Nejstatečnější ze skupiny v tu chvíli oznamoval: „Promiňte, my si nic nedáme, my jsme se jen přišli podívat na výhled.“

Vařím teď dočasně v jednom malém resortu v Indonésii. Co čert nechce, je to opravdu malebné místo s krásným výhledem na záliv. Zejména když zapadá slunce, je to podívaná. Chodí sem hodně lidí, hlavně místní, protože západní turisté tuhle část Indonésie teprve objevují. Do dveří takřka vždy nejprve vstoupí ruka s mobilem, pak teprve člověk, který rovnou všechno točí. A teprve když má záznam celého plážového baru, všechny palmy, světýlka, každý odstín západu slunce a rozesmáté kamarádky na houpačce, objedná si pro celou skupinu jeden ledový čaj. Ještě je totiž třeba pořídit pár selfie se sklenkou „něčeho“ v ruce.  

Je vcelku jedno, jestli je to v Krumlově, nebo v Indonésii, řada restaurací slouží jen jako kulisa pro momentky z výletu. A „hostům“ to vůbec nepřipadá divné. Mně zas přijde divné, že to někoho vůbec napadne. Já se obvykle chodím do restaurace najíst a napít a případný výhled beru jako prima bonus. Totéž bych doporučovala i ostatním, protože informace „my si nic nedáme, my se jen podíváme“ opravdu není pro žádný podnik dobrá zpráva. S takovou už tu nejspíš za pár měsíců vůbec nebude.