Kradená věc. Z dárku se po letech stala výčitka svědomí

Na mé dvaadvacáté narozky vytáhli kámoši číslo linky z pouzdra na zadním okně tramvajového vozu a připsali na ni věnování. Nevím, na kolik dárků si pamatujete vy, ale u mě je to kromě kytary tahle plechová, modrá dvaadvacítka. Při pohledu na ni se propadám do příjemné nostalgie a návštěvám s gustem vyprávím vtipný příběh bobříka odvahy, kterého si přátelé splnili, aby mě mohli obdarovat.

Jenomže cestou z hospody mě přepadl pocit viny a došlo mi, že „Still Crazy After All These Years“ je lživá píseň. Najednou jsem si přišel jako zastavárník, který vzal do prodeje čórku. I po těch letech jsem úplně slyšel řidiče, když při kontrole soupravy našel schránku na číslo identifikující správnou tramvaj prázdnou: „Parchanti zlodějský, doufám, že chcípnou.“ Nevím, jestli to souviselo s tím, že jsem měl jít druhý den na vyšetření štítné žlázy, ale bázlivě jsem se rozhlédl po prázdné tramvaji a snažil se ukonejšit hlas ve své hlavě: „Ale vždyť to byla jenom taková recese.“  Nikdo mi neodpověděl.

Ráno jsem zprohýbanou ceduli, která spolu s křížkem na zdi tak dlouho tvořila výzdobu bytu, opatrně sejmul ze zdi, odnesl do sklepa a zasypal uhlím. Stáří není Josef Kemr, jak tvrdil herec v písni. Stáří je chvíle, kdy se ve vaší hlavě promění prča dárek v kradenou věc.