Kde je moje doma? Novinářka sepsala příběhy Češek žijících v zahraničí, od Mexika po Hongkong

12. února 2025

foto: Kristýna Hadačová

Jako manželka amerického diplomata žila kromě USA třeba v Turecku či Malajsii. Novinářka a spisovatelka Jana LeBlanc nyní v knize České cizinky zmapovala osudy jedenácti žen žijících dlouhodobě v zahraničí. Každým příběhem se snažila zlomit nějaké klišé nebo stereotyp, které o dané zemi – nebo obecně o životě v zahraničí – chováme. Koneckonců i ona sama prý přijela do Spojených států s přesvědčením, že je to země, kde je všechno možné. „Ale ono to tak být nemusí,“ říká.

Kdy a jak se zrodil nápad sepsat knížku o Češkách v cizině?

Když jsem žila ve Spojených státech, dodělávala jsem si tam ještě druhou školu. Měla jsem malého syna a potřebovala jsem dopsat seminární práce a udělat zkoušky. Tehdy jsem dostala tip na Radku, Češku, která mi pomůže syna pohlídat. Takže jsem ji na pár hodin najala a ona mi začala vyprávět svůj příběh samoživitelky v USA. Jak je to ponižující, když je člověk závislý na potravinových lístcích a když každý večer vytahuje zástrčky z elektriky, aby ušetřil 20 centů. Radka mi to vyprávěla jako román, o kterém ale věděla, že ho nikdy nenapíše. Mně se to rozleželo v hlavě a řekla jsem jí, že její příběh sepíšu. Ve formě třiceti stran, které pak může použít jako základ pro svou knihu. Já sama jsem v tom začala vidět potenciál knížky, v níž by měly být nejen příběhy konkrétních žen, ale každý z těch příběhů by měl navíc bourat i určité stereotypy, které o dané zemi máme.

Jaké například?

Například já jsem taky přijela do Spojených států s tím, že je to země, kde je všechno možné. Že když se člověk hodně snaží, úspěch a odměna se dostaví. Ale ono to tak být nemusí. Stačí se špatně vdát, potkat špatného chlapa, nemít ty správné papíry – a není jednoduché to zvrátit.

Jak jste hrdinky své knížky sháněla?

Mám v knize jedenáct žen, některé z nich jsem znala z předchozích cest do zahraničí, na další mě nakontaktovali známí. Příběhy nebylo těžké najít, horší bylo najít nějakou spojovací linku. A další věc – potřebovala jsem, aby ženy byly natolik odvážné, aby se odkryly docela intimně. Aby byly otevřené, nechaly se vyfotit, zveřejnily celé jméno a příjmení. Chtěla jsem udělat beletristický dokument a přišlo mi důležité, aby se nikdo neschovával za anonymitu. Což se povedlo a já jsem jim za to neskutečně vděčná. Byly odvážné, schopné otevřeně mluvit třeba i o svých selháních.

Přečtěte si také

Jazyk zadarmo?

Zmínila jste, že jste hledala nějakou spojující linii. Jaká tedy je?

Každým příběhem jsem se snažila zlomit nějaké klišé nebo stereotyp související buď s danou zemí, anebo obecněji se životem v cizině.

Podpořte Reportér sdílením článku