Vyrůstal na třeboňském zámku, skončil mezi smažkami na Šluknovsku: Je to životní úspěch!

„Já věděl, že má režisér Marty Pohl slušnou fanouškovskou základnu a že přijdou všichni, kteří ho mají rádi coby Řezníka. Překvapilo mě ale, jaká spousta dalších lidí chodí vyloženě kvůli filmu. Jednoduše proto, že si cení Martyho odvážného přístupu.“

Marty Pohl má stále ještě doznívající pověst extrémisty, ale ta je dost vzdálená realitě. Například právě Jana Hofmana objevil vyloženě díky tomu, že má kulturní přehled a před deseti lety chodíval do pražského Divadla Komedie.

„Hráli jsme tam tehdy jak komedie, tak i psychologická dramata, tak si všiml, že v sobě mám žánrový rozptyl, který ho baví. Když jsme se vzájemně představili, nejdřív jsem nevěděl, o koho jde, ale vzápětí mi došlo, že dělá Martyho frky, které zbožňuju,“ vzpomíná Hofman, který je sám taky ilustrátorem. Za sebou má například práci na knize Kafe a cigárko od své kolegyně Marušky Doležalové nebo obálky k mnoha knihám novináře jménem Tuvia Tenenbom. „Až pak jsem zjistil, že to je zároveň i ten rapující týpek s maskou, prostě Marty byl a bude plný překvapení.“

Režisér Pohl mu už tehdy nabídl hlavní roli ve filmu Prokopat se ven, popisujícím to nejdivočejší a nejulepenější dění v Praze devadesátých let, ale tento opus nakonec pro nedostatek financí nikdy nevznikl. „Zpětně vzato je do asi dobře,“ myslí si Hofman: „Právě po tomhle zklamání se Marty rozhodl natočit Párty Hárd a díky jeho úspěchu nakonec mohl vzniknout Na plech.“

Hofman je vlastně jediná zásadní postava filmu, která nepůsobí chorobně nebo šíleně. Vystudovaný ekonom se dostane na Šluknovsko mezi komunitu romských feťáků a vařičů pervitinu, takže se následující hodinu a půl hlavně všemu diví na desítky různých způsobů. I on ale například natáčel scénu, v níž musel bizarně vykonat velkou potřebu v kanceláři. „Rodiče zatím tvrdí, že na ten film radši nepůjdou,“ směje se.

V podcastu Host Reportéra mimo jiné Jan Hofman hovoří právě o rodičích a o vyrůstání na třeboňském zámku, kde dělal jeho otec kastelána. „Vůbec první peníze jsem jako kluk vydělal v pokladně naší expozice Strašidla, kde jsem dlouhé hodiny musel poslouchat hejkalovo hejkání.“

Nerad vzpomíná na víkendová rána, kdy ho nebudilo hejkání, nýbrž kejhání pávů vítajících slunce. 
Hofmanův otec kolem sebe začal sdružovat nadšence, věnující se historickému šermu nebo tanci, a tak si jedenáctiletý Honzík zahrál během oživených prohlídek páže Petra Voka. Bavilo ho to, ale nejprve šel na gymnázium. Bylo mu ovšem jasné, že v životě nechce dělat lékaře ani právníka, dokonce ani kastelána ne, a když v šestnácti letech zjistil, že existují umělecké střední školy, přihlásil se na pražskou konzervatoř.

Opustil zámek, stal se hercem, hlavně divadelním. A jak skončil o dvacet let později, to už víme: u pervitinu. Není vyloučeno, že pokud vznikne druhý díl Na plech, bude tam muset vzhledem k dosavadnímu vývoji příběhu buď fetovat, nebo bojovat s těžkou závislostí na odvykačce.