Výstava Davida Lynche je splněný sen. Zasáhlo nás, že už se na její přípravě nemůže podílet

Hlavní událostí sezony v DOXu je vůbec první česká výtvarná prezentace americké filmové legendy Davida Lynche. Ten ale v půlce ledna zemřel. Jak to ovlivnilo přípravu retrospektivy?

To, že už David Lynch není mezi námi, podobu výstavy zásadně neovlivní, protože ji připravujeme delší dobu a teď už jsme ve fázi, kdy se řeší jen produkční záležitosti. Nicméně jeho odchod byl pro nás hodně smutnou zprávou – i když jsme dopředu věděli, že jeho zdravotní stav by například neumožnil, aby DOX navštívil. Máme ale aspoň radost, že byl David Lynch součástí příprav a podílel se na výběru děl. Výstava v DOXu je tak posledním projektem, který „posvětil“.

Co tedy na výstavě s názvem David Lynch: V plamenech uvidíme?

Filmovou tvorbu Davida Lynche zná samozřejmě většina lidí, proto se výstava zaměří výhradně na tu výtvarnou. Nejen v Česku, ale celkově po světě se o ní totiž moc neví. V Česku se Lynchova výtvarná díla poprvé objevila na naší loňské výstavě KAFKAesque, kde jsme představili soubor jeho grafik. Myšlenku na samostatnou výstavu nosil už mnoho let v hlavě můj kolega a kurátor Otto M. Urban. Byl to jeho sen, který ale neměl možnost s žádnou z tuzemských institucí uskutečnit. V DOXu jsme se pro ten nápad nadchli všichni a loni se nám povedlo navázat spolupráci se studiem Davida Lynche a domluvit osobní setkání.

Jaký máte vy sama k Lynchovi vztah?

Jako tvůrce byl výjimečný. Nekompromisní vizionář. Co se týče filmů, hlavně ty starší věci jako Modrý samet nebo Zběsilost v srdci, to jsou klasiky, na kterých člověk vyrůstal a na které se vždycky ráda podívám. Jeho výtvarnou tvorbu znám zatím spíš zprostředkovaně přes knihy, vizualizace a tak dál, jeho velké cykly nebo obrazy jsem zatím neměla možnost vidět naživo. A dokud věci nevidíte naživo, nemůžete říct, že je znáte.

Vstoupit do výstavy jako do příběhu

V DOXu právě probíhá i další výjimečný projekt, jehož jste sama kurátorkou. Jde o první komplexní výstavu výtvarného díla tureckého spisovatele Orhana Pamuka. Jak vás napadlo přivézt ji do Prahy?

Pro mě je spojení literatury a výtvarného umění dlouhodobé téma, zabývám se jím už od studií a stále hledám autory, kteří se pohybují na pomezí žánrů a originálně je propojují. Už v roce 2014 jsem navštívila Istanbul, kde jsem se poprvé dozvěděla o Pamukově Muzeu nevinnosti.

Co to je?

Muzeum nevinnosti je fiktivní příběh, který Pamuk od počátku koncipoval jako román a současně jako muzeum, což je takový menší dům v centru města, který koupil a kompletně zrekonstruoval. Když tam vstoupíte, v hale vás přivítá velká konceptuální instalace z nedopalků cigaret, které kouřila jedna z hlavních postav knihy. A celé muzeum je sbírkou předmětů, které připomínají osud nešťastné lásky bohatého Kemala a jeho vzdálené příbuzné Fusün. V jednotlivých patrech, která spojuje točité schodiště, procházíte příběhem, kolem trojrozměrných zátiší, z nichž každé odpovídá jedné kapitole v knize. A nakonec dojdete do pokoje Kemala, vypravěče románu, který všechny tyto předměty nashromáždil.

Ve skutečnosti je ale nashromáždil Pamuk…

Ano, ale to je právě fascinující. Jak se tu fikce prolíná s realitou. Audioprůvodce namluvil sám Pamuk, takže tam můžete strávit, třeba jako já, nějakých pět šest hodin… (smích)

A konkrétní cesta k současné pražské výstavě vedla kudy?

Pobídka přišla před dvěma lety, kdy nás oslovil bývalý šéf Národní galerie Jiří Fajt, který připravoval velkou výstavu tureckého umění v Drážďanských státních uměleckých sbírkách, kde působí. Tehdy přijel s Pamukem do Prahy a dohodli jsme se, že Drážďany, DOX a ještě galerie Lenbachhaus Mnichov spojí síly.

Na co jste kladli důraz v Praze?

Bylo pro nás důležité neukazovat jen Muzeum nevinnosti, ale koncipovat celou výstavu víc jako příběh: návštěvník se k Istanbulu pomyslně přibližuje skrze Pamukovy kresby a fotografie, nejprve z dálky, postupuje do nitra města a pak do samotného muzea. Chtěli jsme, aby před vstupem do expozice Muzea nevinnosti dostal příležitost trochu se naladit. Já o výstavě vždy uvažuji jako o vyprávění v prostoru. Studovala jsem literaturu a umění a tak mě to poznamenalo, že to asi ani nedokážu dělat jinak. (smích) V příběhu, který jako kurátor vytváříte, jsou akcenty, dramata, ale i tichá místa, zpomalení, prostory pro zamyšlení.

Za „urážku turectví“ měl jít sedět

V případě Pamukovy výstavy ale neprobíhá jen dialog mezi výtvarnem a literaturou, ne? Jde i o dialog mezikulturní…

Rozhodně. Orhan Pamuk vyrůstal v době, kdy už Istanbul nebyl metropolí monumentální Osmanské říše, ale hlavním městem republiky, která od dob prvního prezidenta Mustafy Kemala Atatürka (ve funkci 1923–1938) vzhlížela k Západu, evropskému umění, kultuře a filozofii. Pamukova znalost západní i východní kulturní tradice je hluboká, autor je ve svém díle dokáže reflektovat a propojovat fascinujícím způsobem.

Co politický rozměr? Připomeňme, že Turecko je v současnosti pod vedením prezidenta Erdogana autoritářskou zemí, kde to liberálně smýšlející intelektuálové jako Pamuk nemají jednoduché…

Každá výstava má společenský nebo politický rozměr, ať si to připouštíme, nebo ne. U této je to jistě jeden z aspektů, i když ne hlavní téma. Jak jste sama připomněla, Pamuk smýšlí liberálně, což v současném Turecku není jednoduchá pozice. Třeba na jeho sérii fotografií z cyklu Oranžová je mimo jiné vidět, jak se společnost proměňuje vlivem migrace, autokracie, politické propagace islámu a podobně.

Pamuk dokonce ve své vlasti dostal ochranku…

Ano. Nebojí se mluvit nahlas, i když to pro něj má důsledky. (Pamuk například otevřeně mluví o turecké genocidě Arménů z let 1915–1918. Za tuto pozici mu dokonce hrozilo vězení – pozn. red.) Před pár lety byl na jednoho z jeho přátel spáchán atentát a jemu pak byli přiděleni tři bodyguardi. Zpočátku z toho byl nesvůj, ale pak využil situace a začal fotit noční Istanbul i ve čtvrtích, kam by se bez ochranky neodvážil.

Zobrazovat v muzeích „malé dějiny“

Porozumí výstavě lidé, kteří Pamuka nečetli?

Myslím, že ano. Pamuk sám o tomhle dost přemýšlí, stejně jako o roli muzeí jako takových. Zvláště klade důraz na osobní lidské příběhy, „malé dějiny“ a jejich intimitu, ne ty zásadní milníky lidstva, které jednotlivce smetou. Připomíná lidský rozměr osobních příběhů a důležitost obyčejných věcí, které vypovídají o naší identitě i o nostalgii po hmatatelném světě.

Jaký je umělec v osobním kontaktu?

Laskavý a velmi důsledný, nejen v tom, co dělá, ale i v tom, jak je pak jeho tvorba prezentována. Původně studoval architekturu, až do nějakých dvaceti let ale toužil být malířem. Mluví o tom v autobiografické knize Istanbul: Vzpomínky na město. Až pak se přes žurnalistiku dostal k psaní… Vystavování jeho vizuální tvorby v galeriích je pro něj dost nový terén a výstava v DOXu je vůbec první, která prezentuje jeho výtvarnou tvorbu souhrnně. Proto byl velmi opatrný a celý koncept jsme detailně probírali. Byl ale velkorysý a dal mi velký prostor – toho si moc vážím.

O čem bude mluvit na své přednášce 17. února v DOXu?

O Muzeu nevinnosti, svých knihách a také o svém vztahu k výtvarnu, jakou roli hraje v literární tvorbě. Jeho knihy nemají ilustrace – jako čtenář nemáte šanci pochopit, nakolik je pro něj vizuální stránka důležitá. Bude také uveden jeho román Morové noci, který u nás právě vyšel (v nakladatelství Argo v překladu Petra Kučery – pozn. red.).

Jak neztratit empatii v digitální době

Na září chystáte třetí ročník festivalu FALL, který propojuje literaturu a výtvarné umění.

Festival je postavený na mezioborovém propojení literatury, výtvarného umění a kreativního vzdělávání. Snažíme se zapojovat školy a letos nově i knihovny, včetně těch regionálních. V diskusích, na výstavách, komentovaných prohlídkách a workshopech se potkávají zajímaví umělci a spisovatelé ze zahraničí i z Česka a širším tématem je od počátku empatie v digitální době.

Proč?

Protože dnes ztrácíme schopnost soustředění, hlubokého čtení – čteme sice hodně, ale funkčně, povrchně, tedy maily, tweety, posty na sítích. A od toho se hodně odvíjí, jak se mění náš způsob přemýšlení. Snažíme se proto mluvit o tom, jak čtení a vnímání umění dokážou rozvíjet naši schopnost vžít se do druhých. Existuje na to řada studií. Empatie je jednou z věcí, která z nás stále dělá lidi, což je v době narůstající přítomnosti umělé inteligence dost podstatné.

Jaké bude letos téma?

Otázky spojené s uměleckou svobodou, cenzura a autocenzura v umění a literatuře. Je to dost aktuální, stačí se podívat na Slovensko – tamní spisovatelé a další umělci budou určitě zváni. Cenzura dnes sílí i v zemích, které tradičně považujeme za liberální, třeba ve Spojených státech. A v kontextu woke kultury dnes umělci často sami zvažují, co mohou říct, aby hned nečelili kritice nebo si nezavřeli dveře na trh. Umělecké prostředí se vždy snažilo těmto tlakům odolávat, jenže se to daří čím dál méně.

Současné umění není pevnost

Co jako kurátorka dnes ve svém oboru postrádáte?

Dlouhodobě mi leží na srdci, jakým způsobem kurátoři mluví k publiku, jaký jazyk používají. Rolí výstavních institucí by mělo být umění zpřístupňovat, což samozřejmě neznamená zjednodušovat nebo didakticky vysvětlovat, ale prostě mít ambici otevírat dveře k současnému umění. Někteří kurátoři používají jazyk jako nástroj k posilování vlastního statusu. Když pak stojíte před textem v galerii a ani na třetí přečtení nevíte, co jím bylo myšleno, máte tendenci to vzdát a už nepřijít. Pak se umění stává nedobytnou pevností, kolem které je hradba slov. Ale my bychom se spíš měli snažit dát lidem důvod, proč se o umění zajímat.

DOX vedete jako umělecká ředitelka šestým rokem. Na co jste nejvíc hrdá?

Ty roky hodně poznamenala pandemie. Těsně před ní jsme tu měli velmi navštěvovanou výstavu Petra Síse a byli jsme takřka na vrcholu, za rok přišlo přes 140 tisíc návštěvníků. Dnes se na tato čísla pomalu začínáme vracet… Těší mě významný posun k mezižánrovosti, festival FALL, hudební a divadelní program v sále DOX+, čím dál ambicióznější zahraniční výstavy i to, jak se nám daří rozvíjet vzdělávání – jen za loňský rok jsme udělali na 600 vzdělávacích programů. To vnímáme jako zásadní věc. Nevysvětlujeme, co si má člověk myslet o umění, ale rozvíjíme osobnostní kompetence studentů – zmíněnou empatii, digitální gramotnost nebo aktivní občanství. DOX už dávno není jen galerií, ale kulturním centrem s jasnou ambicí. Jsem hrdá, že i po 16 letech máme díky svým podporovatelům a našemu skvělému týmu pořád romantickou ambici tak trochu měnit svět.