Relativně levné, velmi efektivní. Dodávka jezdí krajem a pomáhá dětem, které to nejvíc potřebují

Už patnáctým rokem působíte v organizaci PROSTOR PRO, která kromě jiného nabízí nízkoprahové služby pro znevýhodněné děti. Pracovní zkušenosti máte ale i ze škol. Jaký je rozdíl v tom, když vstupujete mezi děti ve škole, oproti kontaktu s dětmi „z ulice“?

Ve škole to občas bylo náročnější v tom, že máte před sebou pětadvacet dětí a musíte hodně sledovat skupinovou dynamiku a umět na ni včas zareagovat. Zároveň tam ale člověk přichází s připraveným programem. Oproti tomu v nízkoprahovém zařízení nebo přímo během práce v terénu se nemůžete připravit na žádnou situaci, která se tam odehraje, musíte proto hodně improvizovat. Naladit se na to, koho potkáte, jaký životní příběh vám odvypráví a kam až vás pustí.

Vysvětlíte, co to vlastně je nízkoprahová služba?

Nízkoprahovost rovná se dostupnost. Může to být třeba nízkoprahový klub pro děti, kam můžou přijít kdykoliv, bez registrace a zdarma. Samozřejmě je to ohraničené pravidly a s dětmi tam je sociální pracovník. Zároveň ale platí, že v nízkoprahovém klubu nemáme žádný pevně daný program jako třeba v domě dětí a mládeže. K nám si může teenager jen tak zajít, zahrát si třeba stolní hry nebo si půjčit míč a jít si ven zakopat. Nebo jen posedět a popovídat si. Jak se mu chce.

Zmínila jste, že máte i terénní pracovníky.

Ano. Ještě více nízkoprahová je terénní služba, u níž přicházíme za dítětem nebo dospívajícím přímo do prostředí, kde se pohybuje. Takže třeba někam do parku, kde se každé odpoledne schází partička.

Jak přesně terénní služba funguje?

Do terénu vždycky vyrážejí dva pracovníci. Chodí na předem vytipovaná místa, kde se děti či mladí lidé scházejí, a tam je oslovují. Často dostáváme otázku, jestli za nimi opravdu přijdeme, představíme se a dáme se s nimi do řeči. A jestli se pak děti a teenageři neleknou a neutečou.

A neutečou?

Ve většině případů nás neodmítnou. Ale je potřeba říct, že terénní pracovníci často nezačínají hovor hned s každým na potkání, hodně záleží na situaci. Danou lokalitu si nejdřív párkrát projdou, aby zjistili, jak to tam vypadá, co se tam děje. Všímají si, jak děti tráví volný čas, co je rizikové. Klíčové pak je, že o ně projeví opravdový zájem, nesoudí je a nehodnotí. Děti nebo dospívající, kteří tráví čas na ulici, právě toto často postrádají – nikdo nebo jen málokdo se o ně zajímá. Obvykle se jich nikdo, často ani doma, neptá, jak se mají, jak se cítí, co dělají. Na ulici potkáváte děti, které to nemají úplně jednoduché, velmi často pocházejí z nefunkčních rodin. A velmi často stojí o pozornost.

Klíčem je rozhovor

Co všechno může terénní pracovník dětem, které potká někde venku, nabídnout?

Úspěch jakékoli sociální služby tkví v tom, že se vám povede být s daným člověkem v dobrém kontaktu. Tedy že mu nasloucháte, získáváte si jeho důvěru, budujete vztah, zjišťujete jeho potřeby, abyste mu mohla být oporou a nabízet adekvátní pomoc. Naším největším nástrojem je tedy rozhovor.

Jakým dětem obvykle pomáháte?

Práce sociálního pracovníka je nespecifická, neřešíme třeba jen drogy, ale celé spektrum potíží, které děti a mladí řeší. Často jsou v nějaké nepříznivé situaci, bývají to outsideři. S dítětem ale nepracujeme jen my, pokud je to třeba, přizveme odborníky. Důležitost naší služby je v tom, že dokážeme dítě včas vyhledat, umíme rozpoznat, jak konkrétně ho podpořit. A taky se snažíme posilovat jeho vnitřní motivaci, aby se něco v jeho životě změnilo.

Od roku 2020 nepůsobíte už jen v Hradci Králové, ale i v dalších šesti městech Královéhradeckého kraje. Jakým způsobem pracujete tam?

Záměrně jsme se posouvali do měst, která jsou malá. Jsou to většinou města do 10 000 obyvatel, kde víme, že nejsou žádné služby pro tyto děti. Pracujeme tam převážně v terénu, jezdíme v pravidelné časy a na stejná místa, takže všichni vědí, kde nás najít.

To byla vaše iniciativa, nebo vás města oslovila s tím, že tuto službu chtějí?

V Hradci Králové působíme od roku 2000. Přibližně před sedmi, osmi lety jsme začali přemýšlet o tom, jakou cestou rozvoje půjdeme. Věděli jsme, že v Královéhradeckém kraji je asi osm nízkoprahových zařízení, ale všechna jsou ve větších městech. V těch menších naopak není vůbec nic. Následně jsme si udělali analýzu různých dokumentů vybraných měst, a pokud se někde zmiňovali, že tam taková služba chybí či by byla potřeba, oslovili jsme je s nabídkou spolupráce.

Co bylo dál?

Pokud město souhlasilo, udělali jsme svou vlastní analýzu potřeb a monitoring, což znamená, že jsme zhruba tři měsíce do města dojížděli a chodili do různých lokalit. A taky do škol. Bavili jsme se s dětmi a mladými lidmi na ulici. Pak jsme předložili městu, co jsme zjistili, a bavili jsme se, co jim můžeme nabídnout a zda jsou ochotni se na tom finančně podílet.

Lišila se ta města v něčem?

Každé město je něčím specifické. Na severu se setkáváme víc s dětmi ze sociálně vyloučených lokalit, často se tam řeší třeba návykové látky. V jednom z měst, kde nyní začínáme pracovat, zase bylo velké téma bezdomovectví. Ne, že by se dětí a mladých bezprostředně týkalo, spíš se cítili lidmi bez domova ohroženi, například nějakými konflikty mezi bezdomovci, které se ve městě staly. Zajímavé také bylo, že jsme první tři analýzy dělali před covidem a tři po covidu. A jsou zde patrné zejména dvě věci. Za prvé výrazně vzrostl počet dětí s duševními problémy. A za druhé se velmi výrazně změnil způsob trávení volného času. Ještě před covidem děti přece jen trávily víc času venku s kamarády. Dnes nejčastěji tráví čas doma nebo jsou na internetu.

Místo, kde se potkat

Nabízíte ještě něco dalšího kromě terénní práce, o které jste mluvila?

Součástí práce v terénu je například i takzvaný školní streetwork, kdy pracovníci jednou nebo dvakrát za čtrnáct dní přicházejí odpoledne do školy a s dětmi, které mají zájem, se tu mohou bavit či něco řešit.

Do měst jezdíte s posprejovanou dodávkou, což je váš pojízdný nízkoprahový klub. Jak vznikl tento nápad?

Shodou okolností. Bylo to v době, kdy jsme se zamýšleli, že budeme nabízet naši službu do dalších měst. Věděli jsme, že ta forma bude spíš terénní, protože málokteré město má prostory, kde bychom mohli být. A tehdy nám přišla nabídka od České asociace streetwork, že v Mariánských Lázních mají dodávku, která se využívala v rámci nízkoprahových aktivit, ale že už ji nepotřebují.

Jak často se do daného města s dodávkou dostanete?

Ve většině z šesti měst, kam jezdíme, fungujeme dva nebo tři dny v týdnu a s dodávkou se snažíme jezdit aspoň jednou za čtrnáct dní, v zimě každý týden. V dodávce jsou sedačky, miniaturní kuchyňka, máme tam nějaké deskovky a taky promítací plátno. Dovnitř se vejde tak deset lidí.

Předpokládám, že dodávka zároveň slouží i jako místo setkávání.

Přesně tak. V zimě se samozřejmě každý rád uvnitř zahřeje, ale zbytek roku to opravdu slouží i jako místo potkávání, kdy se mnoho aktivit děje kolem dodávky. Vnitřek se pak využívá, když si někdo chce třeba napsat domácí úkol nebo když má sociální pracovnice či pracovník s někým individuální rozhovor.

Je výhoda, že je dodávka posprejovaná a upoutá pozornost?

Když ve městě začínáme tuto službu nabízet, tak přidanou hodnotou určitě je, že si toho auta nelze nevšimnout. Pro mladé lidi je to atraktivní. Zároveň to přitahuje pozornost veřejnosti, což se taky ukázalo jako důležité.

Proč?

Otevírá se tím prostor vysvětlovat lidem, jakou práci děláme, s jakou nabídkou do města přicházíme.

Pracujete nějak i s rodiči?

Primární klientem nízkoprahu je dítě. Tato služba mu dává možnost najít si pomoc sám, bez přispění rodiny, která může být nefunkční. Jelikož ale pracujeme s dětmi už od šesti let, těm menším říkáme, ať za námi přijdou i s rodiči – aby věděli, kam chodí, kde tráví čas a jak fungujeme. Pokud potkáme dítě, u něhož je patrné, že v rodině dochází třeba k zanedbávání, spojíme se s pracovníky OSPOD. Někdy je to tak, že jsme v roli „síťaře”, dokážeme najít třeba terapeuta, pokud ho dítě potřebuje.

Kolik klientů dokážete za rok obhospodařit?

Loni to bylo kolem třinácti set dětí, přičemž to nejsou všechno děti, s nimiž jsme v nějakém dlouhodobém kontaktu. Jsou mezi nimi i děti, které jsme potkali třeba jednou, dvakrát. Pro naši práci, zejména tu v terénu, je typické, že nikdy nevíte, zda dítě znovu uvidíte – proto se mu, pokud to jde, snažíme pomoct či ho nějak nasměrovat hned.

Předpokládám, že nízkoprahových klubů a terénních pracovníků je stále nedostatek.

Stále je mnoho míst, kde se děti k žádné takové službě nedostanou, což je velká škoda, protože nízkoprahové zařízení, které navíc funguje v terénní formě, je relativně levnou a zároveň velmi efektivní a dostupnou pomocí. Platí tu jednoduché pravidlo: pokud poskytnete pomoc nebo podporu včas, dítě se nemusí propadnout do větších potíží. I proto jsme vymysleli ještě jeden způsob, jak se k dětem dostat.

Jaký?

Vymysleli jsme projekt online podpory na sociálních sítích. Nazvali jsme to Online v KLÍDKU. Děti se dnes na sociálních sítích pohybují naprosto běžně, je to pro ně přirozené prostředí. Rozhodli jsme se, že tam půjdeme za nimi. Na začátku jsme je sami aktivně vyhledávali a nabízeli naše služby, třeba v nějakých skupinách a diskusích, do nichž jsme se zapojovali. Nyní to děláme tak, že vytváříme preventivní obsah, tedy příspěvky na různá témata, a nabízíme k tomu možnost online poradenství.

Předpokládám, že tady už hranice kraje neplatí.

Neplatí, ozývají se nám děti z celé republiky. Skvělé na tom je, že se tak můžete dostat i k dítěti, které bydlí někde, kde nemá šanci na jakoukoliv podporu dosáhnout. Anebo můžeme pomoct někomu, kdo třeba čeká na termín u psychologa, ale půjde k němu až za tři měsíce, a my mu v mezičase můžeme nabídnout podporu, kterou potřebuje.