Před úzkostí z klimatické krize nemá smysl utíkat. Může být motorem ke změně, říká psychoterapeutka

Vzpomenete si, kdy jste poprvé pocítila úzkost z klimatických změn?

Byla jsem ve čtvrté třídě, když jsem v encyklopedii viděla vedle sebe dvě mapy. Na jedné byla současná Evropa, na druhé Evropa za padesát let, až se zvedne hladina oceánů. To ve mně vyvolalo úzkost. Jsem devadesátkové dítě a právě v polovině 90. let se začalo víc mluvit o skleníkovém efektu. Tehdy se ale věřilo, že jde o problém s jasným řešením – snížíme emise skleníkových plynů, tím zmírníme skleníkový efekt a bude to v pořádku.

Dlouho jsme žili v kolektivním popření, jak závažná ta krize skutečně je. Nebylo to tedy zásadní společenské téma?

Tvrdá data a nezpochybnitelné informace máme desítky let, přesto je klimatická krize dodnes zlehčována. Vždycky existují témata, která jsou považována za důležitější – chudoba, bydlení, školství. Až tohle všechno vyřešíme, můžeme řešit „nějaké stromy“. Abychom mohli pokračovat ve svých zajetých životech, téma klimatu naše mysl podvědomě vytěsňuje. Nemáme pro něj prostor.

Není to ale přirozený obranný mechanismus, že si nechceme připustit ohrožení?

Ano, téma klimatické krize je špatně uchopitelné – je relativně abstraktní, neviditelné, zdánlivě vzdálené. V tom smyslu, že vy tu krizi nevidíte z okna obýváku. Každý řešíme denně řadu vlastních akutních problémů – nemocné děti, uzávěrku, rozbitou pračku… A nějaké vzdálené klima jde stranou. Pak na nás najednou odněkud vyskočí a vyvolá v nás úzkost, která je nepříjemná, bolestivá. Takže ji zase rychle zapudíme. Tím pádem se neustále točíme v kruhu, aniž bychom hledali skutečné řešení.

Jak z toho kruhu ven?

Filozofka a aktivistka Joanna Macy mluví o tom, že pokud pocítíme úzkost z klimatické krize, nemá smysl před ní utíkat. Je potřeba se „zazdrojovat“, tedy vyhledat podporu, ať psychologa, psychoterapeuta, nebo si najít komunitu lidí, kteří to cítí podobně. Pomáhá zjistit, že na to člověk není sám. A pak se podívat do svého nitra. Co ta úzkost znamená? Proč ji cítíme? Úzkost a strach jsou evolučně užitečné mechanismy, mají nás chránit. Jenže my je dnes často potlačujeme. Emoce, které v nás klimatická krize vyvolává, ukazují, co je pro nás důležité. Někdo cítí smutek, někdo bezmoc, někoho ovládne vztek. Každá ta emoce má hodnotu, a když jí dáme prostor, může být motorem ke změně.

Není paradoxní, že když vědci, které jinak považujeme za autority, varují před klimatickou krizí, máme tendenci to bagatelizovat?

Je to pochopitelné. Ta krize je pro jednotlivce obrovská, těžko uchopitelná. Mnohým z nás možná připomíná strach ze smrti. Víme, že nás smrt jednou čeká, ale většinu života žijeme, jako by neexistovala. Myslím, že každý někdy pocítil klimatický smutek, stejně jako každý někdy prožil úzkost z vlastní smrtelnosti. Jenže s tím vědomím je těžké být. A tak ho potlačíme.

Mezi lidmi, kteří chtějí změnu ve prospěch klimatu, a těmi, kteří chtějí udržet status quo, vznikají velmi silné třenice. Skoro se zdá, jako by ty dva tábory nemohly nikdy dospět ani k minimální shodě. Proč je to tak vyhrocené?

Jednou ze základních lidských potřeb je bezpečí, prahneme po jistotě. Pro mnoho lidí je ohrožující představa, že by se měly změnit struktury, v nichž se cítí bezpečně. Mají pocit, že si svůj způsob života vydobyli, že na všechny ty benefity mají nárok. A do toho přichází výzvy k omezení jejich komfortu.

Není v tom sobectví?

Je to i o hodnotách. V naší společnosti je silně zakořeněný individualismus – starat se hlavně sám o sebe. Předává se tu narativ, že když budu tvrdě pracovat, budu úspěšný. Strávila jsem několik měsíců v jihovýchodní Asii a viděla, že je to tam jinak. Možná to zjednoduším, ale zdálo se mi, že harmonie a spolupráce je tam vyšší hodnotou. Lidé jsou odmala vedeni k tomu, aby přemýšleli, jak jejich chování ovlivní ostatní. Myslím, že i my bychom se měli posunout od „já“ k většímu důrazu na komunitu. Že existujeme jenom jako individuality, je iluze. Jsme nevyhnutelně spojení.

CÍTIT SMUTEK JE V POŘÁDKU

Nemůže někoho strach ze změny klimatu až paralyzovat?

Ano, setkala jsem se s lidmi, které klimatický smutek doslova ochromuje. Zažívají velké úzkosti, upadnou do deprese… Trpí nespavostí, nedokážou upnout myšlenky do budoucnosti, cítí se bezmocní, nedokážou přestat přemýšlet o tom, jaké mají jejich činy dopad na klima a přírodu. Často jde o lidi, kteří jsou odmala citlivější. Cítí se se svými obavami sami, trápí je, že jejich okolí tu naléhavost nesdílí. Naopak, slýchají, že to moc řeší, že jsou „přecitlivělí“.