Almaru si na chodník nepostavíme, ale auto chceme mít přímo před domem. To není normální

V těchto týdnech se diskutuje o osudu takzvaných Pragerových kostek, ikonických budov ze 70. let minulého století na Praze 2. Váš institut v nich sídlí. Jak dění prožíváte?

Jsem optimista, věřím, že to dopadne dobře a budovy, které pro město jako příspěvková organizace spravujeme, se opraví. Několik let jsme projekt rekonstrukce pečlivě připravovali, zažádali jsme navíc o dotaci ze Státního fondu životního prostředí. Součástí areálu je i Centrum architektury a městského plánování (CAMP), které patří pod IPR a ročně jej navštěvuje přes 120 tisíc lidí. Proto mě mrzí, když se debata stáčí do polohy CAMP vs. Praha. Tak to není, jsme součástí pražské samosprávy a CAMP je její výkladní skříní v oblasti městského plánování, urbanismu a architektury.

Nebudí emoce hlavně výška investice?

Vnímám i tuto druhou rovinu, že je to nákladná věc. Důvod, proč bude oprava stát přes miliardu korun, je ten, že jde v podstatě o experimentální budovy. Architekt Karel Prager si tu hodně věcí testoval pro svůj další a významnější projekt – budovu Federálního shromáždění. Dnešní parametry a normy na statiku nebo tepelné požadavky budovy nesplňují. Je to specifická zavěšená ocelová konstrukce, z toho důvodu je rekonstrukce dražší než novostavba. Jde o počin z období, ze kterého nám v Praze příliš staveb nezbývá. I proto žádáme o dotaci, kterou, věřím, dostaneme.

Jak rozhodnout, která budova z let 60. až 80. se má zbourat a která ne? Třeba Transgas nad Václavským náměstím šel i přes četné protesty k zemi.

Myslím, že ta debata je vlastně docela zdravá a namístě. Problém těchto budov je, že pro mnoho lidí představují vzpomínku na totalitní režim. Až generace lidí, kteří komunismus nezažili, má nadhled. Teď je až opačná vlna, adorace. Mě mrzí, že se diskuse v Česku zjednodušuje na to, že buď je to kulturní památka, nebo není – a tehdy můžeme bourat. Musíme umět ukázat, že hodnotu vidíme i bez toho statusu. Dalším problémem jsou složité normy.

V čem konkrétně?

V Česku je máme tak přísné, že máme problém ty stavby konvertovat pro jiné využití. V případě emauzského areálu, kde jsou i Kostky, to není problém, neztrácí původní funkci. Ale třeba Transgas ji ztratil. My neumíme z „obilného sila“ udělat bytový dům. Navíc Pragerovy kostky na první pohled nesou hodnoty a rysy budov, které už dneska nikdo nepostaví, jsou unikátní. Takže je to případ od případu. Všechny hrady také neudržujeme, Přimda je zřícenina, Karlštejn drží.

Žijeme v blahobytu

Co vás v hlavním městě aktuálně nejvíc frustruje?

Když to hodnotím v kontextu jiných světových měst, tak v podstatě nic. Praha je skvělé místo k životu. Spíš jde o výzvy jako vyřešit bydlení, adaptovat se na klimatickou změnu… V tom mám pocit, že nestíháme reagovat. Do Prahy se každoročně stěhují tisíce nových obyvatel. Víme, že aby byla nasycena poptávka po nových bytech, mělo by se jich každoročně stavět minimálně deset tisíc. Stavíme však sotva půlku. Žijeme totiž v extrémně složitém systému plánování, povolování a řízení města, který ve světě nemá obdoby. A kvůli tomu strašně trvá tu něco vytvořit, postavit. A ceny pak letí nahoru. Velikostně je však Praha ideální. Má kolem půldruhého milionu obyvatel, to je podle mě nejlepší velikost. Je bezpečná, krásná, má skvělou veřejnou dopravu. Máme tu vysoký podíl velkých parků. Přestože to mnoho lidí rádo neuslyší, problém s parkováním není celoplošný, ale lokální, třeba na sídlištích. Ale jinak vlastně moc nevíme, co je dopravní zácpa, ve které stojíte ne deset minut, ale třeba hodinu a půl. Je logické, že ve městě je hluk, občas je dopravní problém, nabourají do sebe tramvaje, někde se něco opravuje, což vyvolá zácpy, to se ale děje všude. Často si neuvědomujeme, že žijeme v komfortu a blahobytu.