Při focení se snažím nepřekážet. Nemám hlad ani žízeň, není mi zima, jenom jsem

Chtěla jste být fotografkou už jako malá holka? 

Napadalo mě to. V rodině jsem nikoho s foťákem neviděla, ale vyrůstala jsem v době, kdy se ještě hodně posílaly pohledy. A mně se vždycky moc líbily obrázky na nich. Potom když přišla doba katalogů cestovních kanceláří, hodně jsem si z nich vystřihovala Afriku – pouště, Kilimandžáro se slony pod ním. A říkala jsem si, jak skvělé by bylo jednou fotit takovéhle země.

Proč jste se tedy touhle cestou zprvu nepustila? 

Pocházím z maličkatého města u hranic a byli jsme hodně odříznutí, neměla jsem moc přehled o tom, co by se dalo nebo nedalo. Takže jsem šla na textilní průmyslovku, obor oděvnictví, kde jsem dost trpěla. Jediné, co mě tam bavilo, bylo návrhářství, při kterém jsme se výtvarně vyřádili, to bylo super. Ale zbytek byl utrpení pro učitele i pro mě. 

Nebylo tedy další cestou oděvní návrhářství? 

Chtěla jsem jít studovat do Brna, ale moje máma, samoživitelka, mi tehdy řekla – hele, možná nejsi úplně studijní typ. A tak jsem šla chvilku pracovat do gastronomie, jenže mi přišla do života cesta stopem do Španělska. Odjela jsem s kamarádem na několik měsíců a bylo to v osmnácti letech úžasný dobrodružství, pamatuju si, jak jsem třeba po měsíci brečela ve sprše štěstím, že ta voda, co na mě teče, je teplá. Odjížděli jsme s pár markami v kapse, pracovali načerno na španělském pobřeží v čínských restauracích, myli nádobí a tak. Vrátila jsem se se stejným obnosem, ale nesmírně obohacená o zkušenosti z toho, že svět je mnohem větší, než jak jsem ho do té doby znala.

Přivezla jste si taky nějaké fotky?

Jen pár, tehdy jsme fotili na jednorázový filmový foťáček. Ale je pravda, že doteď mám spoustu obrázků vyfocených očima, zůstaly mi v paměti a dodneška si je dokážu představit. Je to jedna z metod, kterou pořád používám, protože když cestuju, fotím hodně málo. 

Což je u fotografky zajímavý přístup.

Hledáček přece jen svět zmenší, zploští, něco se schová. Ale když se člověk svobodně dívá, užívá si přítomný okamžik, má vítr ve vlasech, je to boží.

Po návratu ze Španělska jste ale zase pracovala v gastronomii. Kdy jste se začala přibližovat k fotografii?

To bylo až v roce 2005, kdy jsem se seznámila se svým budoucím mužem Lukášem. Na svoji první dovolenou, kde jsme se pořád ještě poznávali, jsme vyrazili na Tour de France. To prostředí mě úplně uchvátilo – barevný, rychlý sport, kola, dresy… Díky tomu jsem taky objevila Markétu Navrátilovou (česká sportovní fotografka, kterou proslavily snímky cyklistiky – pozn. red.) a pořídila jsem si první foťák. Myslela jsem si, že to bude velká zábava, bude to výtvarný, bude mě to bavit a půjde to hned, protože jen zmáčknu spoušť a fotka je na světě. Jenže jsem zjistila, že to tak zdaleka není – a musím se to naučit. Průvodcem mi byl (fotograf a umělec) Honza Neubert, za kterým jsem jezdila do Dobřichovic, začínala jsem úplně základními cvičeními.