Při focení se snažím nepřekážet. Nemám hlad ani žízeň, není mi zima, jenom jsem

Chtěla jste být fotografkou už jako malá holka? 

Napadalo mě to. V rodině jsem nikoho s foťákem neviděla, ale vyrůstala jsem v době, kdy se ještě hodně posílaly pohledy. A mně se vždycky moc líbily obrázky na nich. Potom když přišla doba katalogů cestovních kanceláří, hodně jsem si z nich vystřihovala Afriku – pouště, Kilimandžáro se slony pod ním. A říkala jsem si, jak skvělé by bylo jednou fotit takovéhle země.

Proč jste se tedy touhle cestou zprvu nepustila? 

Pocházím z maličkatého města u hranic a byli jsme hodně odříznutí, neměla jsem moc přehled o tom, co by se dalo nebo nedalo. Takže jsem šla na textilní průmyslovku, obor oděvnictví, kde jsem dost trpěla. Jediné, co mě tam bavilo, bylo návrhářství, při kterém jsme se výtvarně vyřádili, to bylo super. Ale zbytek byl utrpení pro učitele i pro mě. 

Nebylo tedy další cestou oděvní návrhářství? 

Chtěla jsem jít studovat do Brna, ale moje máma, samoživitelka, mi tehdy řekla – hele, možná nejsi úplně studijní typ. A tak jsem šla chvilku pracovat do gastronomie, jenže mi přišla do života cesta stopem do Španělska. Odjela jsem s kamarádem na několik měsíců a bylo to v osmnácti letech úžasný dobrodružství, pamatuju si, jak jsem třeba po měsíci brečela ve sprše štěstím, že ta voda, co na mě teče, je teplá. Odjížděli jsme s pár markami v kapse, pracovali načerno na španělském pobřeží v čínských restauracích, myli nádobí a tak. Vrátila jsem se se stejným obnosem, ale nesmírně obohacená o zkušenosti z toho, že svět je mnohem větší, než jak jsem ho do té doby znala.

Přivezla jste si taky nějaké fotky?

Jen pár, tehdy jsme fotili na jednorázový filmový foťáček. Ale je pravda, že doteď mám spoustu obrázků vyfocených očima, zůstaly mi v paměti a dodneška si je dokážu představit. Je to jedna z metod, kterou pořád používám, protože když cestuju, fotím hodně málo. 

Což je u fotografky zajímavý přístup.

Hledáček přece jen svět zmenší, zploští, něco se schová. Ale když se člověk svobodně dívá, užívá si přítomný okamžik, má vítr ve vlasech, je to boží.

Po návratu ze Španělska jste ale zase pracovala v gastronomii. Kdy jste se začala přibližovat k fotografii?

To bylo až v roce 2005, kdy jsem se seznámila se svým budoucím mužem Lukášem. Na svoji první dovolenou, kde jsme se pořád ještě poznávali, jsme vyrazili na Tour de France. To prostředí mě úplně uchvátilo – barevný, rychlý sport, kola, dresy… Díky tomu jsem taky objevila Markétu Navrátilovou (česká sportovní fotografka, kterou proslavily snímky cyklistiky – pozn. red.) a pořídila jsem si první foťák. Myslela jsem si, že to bude velká zábava, bude to výtvarný, bude mě to bavit a půjde to hned, protože jen zmáčknu spoušť a fotka je na světě. Jenže jsem zjistila, že to tak zdaleka není – a musím se to naučit. Průvodcem mi byl (fotograf a umělec) Honza Neubert, za kterým jsem jezdila do Dobřichovic, začínala jsem úplně základními cvičeními.

Jak dlouho trvalo, než jste se od nich posunula dál?

Zhruba čtyři roky, než se nám s Lukášem narodil první syn. Pak jsem si říkala, že bych si potřebovala znalosti ještě víc prohloubit, hlavně technické, a tak jsem si udělala rekvalifikační kurz na Fotoinstitutu. Když jsem ho dodělala, byla jsem už těhotná s druhým synem, valilo se to tehdy všechno najednou. 

Být užitečná

V té době už jste byla partnerkou úspěšného hokejisty. Váš manžel Lukáš Mensator byl tehdy oporou Karlových Varů a jedním z nejlepších brankářů české extraligy.

Nikdy jsem úplně nesklouzla do světa hokejových manželek. Zůstala jsem pořád tak napůl zasněná, svá, nepotřebovala jsem se nutně držet nějaké party. Mám na Lukášovi ráda, že je taky svůj, vždycky jsme měli přátele i mimo hokej. S ostatníma holkama jsme se přirozeně potkávaly na zápasech, měly jsme společná témata, třeba mateřství, ale že bychom si říkaly, kde mají jakou slevu na kabelku, to ne. Lidé mají nějaká očekávání vůči partnerkám sportovců, zejména fotbalistů a hokejistů, kteří jsou nejvíc na očích a jsou nejlépe placení, ale jak je vidět i na mně, ne všichni (do těch škatulek) zapadají.

Po mateřské už jste se do focení pustila naplno. Začínala jste různými charitativními projekty, kalendáři, proč zrovna jimi?

Mohla jsem si je od začátku do konce vymyslet, zprodukovat, vyfotit podle svých představ, a ještě tím být užitečná. Měla jsem blízko k hokeji, takže můj první projekt byl výročí 80 let hokeje v Karlových Varech. Přemýšlela jsem o tom a říkala si – 80 let, to jsou vlastně tři generace a hokej ve Varech je taková rodinná záležitost. Tak jsem si našla rodinu Košťálů a nafotila tři generace jejích hokejistů. A pak už jsem každý rok vymýšlela kalendář, sama jsem ho při zápasech na chodbě zimáku lidem prodávala, pak jsem ty peníze vzala a odnesla je do kojeňáku. Dohromady jsem jim za těch pět let z kalendářů přinesla 300 tisíc. Vím, že dneska to nejsou tak velké peníze, ale tehdy se za ně dalo koupit dost věcí. Hodně mě to naplňovalo.

Díky hokeji v Karlových Varech jste se dostala ke sportovnímu projektu Bez frází, který tehdy rozbíhali novinář František Suchan spolu s hokejisty Jakubem Koreisem a Radimem Vrbatou. Vaše fotky se staly jasně rozpoznatelným symbolem Bez frází. Často jsou na nich lidé v obtížných životních situacích. Jak s nimi pracujete?

Většinou jsem už měla jejich příběh k dispozici předtím, než jsem šla fotit ilustrace, jak těmhle fotkám říkám. Vždycky jsem si ho opoznámkovala, přemýšlela nad ním i nad možným prostředím, někdy jsem se chytla konkrétních klíčových vět příběhu, třeba: „Stál jsem mezi dveřmi a díval jsem se.“ To jsou momenty, které vím, že dokážu vizuálně ztvárnit. Pak je ale zásadní přímo setkání s konkrétním člověkem, na kterého se snažím nějakým způsobem napojit, odhodit Janu a být tu pro něj. Hodně s fotografovanými mluvím o tom, co chci fotit, proč, jestli je to tak pro ně v pořádku. Nejcitlivější pro mě bylo focení s Terezou Vytlačilovou (oštěpařkou, která jako teenagerka zažila sexualizované násilí ze strany trenéra – pozn. red.). V jejím příběhu jsem ležela delší dobu a hodně načítala o sexualizovaném násilí, poslouchala podcasty, četla i jiné příběhy s tímhle tématem.

Proč? 

Protože Terce bylo v životě hodně ublíženo a já jsem hlavně nechtěla přispět k tomu, aby jí to ublížilo nějak víc. Takže jsem o možnostech obrazu hodně přemýšlela a hodně s ní o tom pak přímo při focení diskutovala. Dopředu jsem jí říkala, co budeme dělat, jak ta fotka bude vypadat, jak by měla působit.

Za tuto sérii fotografií jste v roce 2022 získala 3. cenu v soutěži Czech Press Photo v kategorii Portrét. Je pravda, že to byla vaše úplně první soutěž?

Ano, bylo to poprvé, co jsem kdy něco ze své práce do soutěže přihlásila, a to díky svému kamarádu Honzovi Povýšilovi (bývalému paralympijskému plavci – pozn. red.), který za mnou doslova dojel a řekl mi, že tuhle sérii prostě musím poslat, že je dobrá. Ocenění pro mě bylo v mnoha ohledech zlomovým momentem, nejdřív mi to přišlo úplně neuvěřitelné. Měla jsem radost, že byla zase víc zviditelněna problematika sexualizovaného násilí, kterou se někteří snaží bagatelizovat. A taky jsem si začala víc věřit a přihlásila se na vysokou školu, kam mě napoprvé vzali.

Prožít okamžik

Proč vás to tak překvapilo? Vždyť čtenáři a čtenářky vaše fotky u příběhů Bez frází vždycky velmi vyzdvihovali…

Tím, že jsem samouk, jsem o sobě hodně pochybovala. Tápala jsem, jestli jdu správnou cestou, protože člověk nemá zpětnou vazbu od odborníků, lidí, kteří se fotkou zabývají celá desetiletí, viděli jich spoustu, a jsou tedy schopni tu vaši zařadit nebo ji posunout dál. Při konzultacích na Institutu tvůrčí fotografie jsem pochopila, jak je to obohacující. Ohlas publika mě samozřejmě vždycky potěší, ale nenechávám se jím unášet. 

A není právě tohle jeden z důvodů, proč se od vás lidé nechávají rádi fotit? 

Snažím se při focení nepřekážet. Mám svou práci hrozně ráda, nejsou špatné podmínky, špatné počasí nebo nálada, i třeba po hodině na ledě mě pořád ještě baví si hledat jiný záběr, zimu nevnímám. Při focení nemám žízeň ani hlad, jen jsem. Třeba právě s Honzou Povýšilem jsem strávila čtvrt hodiny v desetistupňovém bazénu. Normálně bych tam nikdy nevlezla, ale jak jsem měla v ruce foťák, hledala záběry, vůbec mi to nepřišlo. A u citlivých věcí nikdy lidi nelámu, vysvětlím jim svůj záměr, řeknu jim, jak to přibližně bude vypadat, ale rozhodnutí je na nich. Když fotím nahé lidi, nevidím nahotu jako takovou, pro mě to je nějaká figura, kterou je potřeba nasvítit, aby záběr vypadal tak, jak si ho představuji. 

Doteď pořád dost fotíte charitativní projekty, v téhle sezoně jste například fotila děti s nemocí motýlích křídel pro organizaci Debra. Jde o děti, které žijí ve velkých bolestech. Jak nafotit takové téma, aby si ho lidé dokázali představit a zároveň to nebylo citově vydírací?

Focení pro Debru nebylo stylizované, ale hodně dokumentární, jen jsem pozorovala. A někdy to nebylo lehké. Přijel třeba malý Vojta, na kterém bylo znát, že mu není dobře, a poslední, na co má náladu, je focení. Ale pak si zahrál s Lukášem šachy, uvolnil se u toho, bylo vidět, jak mu dělá dobře, že má dospělého soupeře a vyklepne ho – a najednou se úplně změnila atmosféra. To jsou okamžiky, o kterých jsem mluvila, že je stačí jen prožít, ale tentokrát jsem je fotila a povedlo se nám je převést na obraz, aby na lidi působily a civilně přiblížily život těch dětí. S jednou dospělou pacientkou pokračuju ještě v dokumentu, v práci do školy. A čtvrtý kalendář jsme loni připravili s charitativní organizací hokejových brankářů Saves Help, fotky v něm jsou zaměřené na pohybové neostrosti a moc jsem si to užila.

Daří se vám stejným nadšením pro fotku nakazit taky studenty na střední škole, kde od letošního školního roku učíte?

Když začínáme nultou hodinou v 7.40, je to občas těžší, ale snažím se jim předávat vášeň pro fotku, aby se nebáli foťáku. Baví mě momenty, kdy se jim něco povede a sami vidí, že je to dobré. Učím je, aby byli slušně kritičtí k sobě i k druhým, aby zpětnou vazbu nebrali jako osobní věc, ale jako názor na obraz, který každý vnímáme jinak. Studenti, které učím, nejsou fotografové, jsou výtvarníci, herní grafici, ale jsou to vizuální lidé a často u nich vidím talent, jen toho mají hodně naloženo a někdy jsou utrápení. Snažím se je povzbudit a ukázat jim smysluplnou tvůrčí cestu.