Odskočil jsem si do vulgárnějších, vyšinutých vod, říká Jaroslav Plesl

Bylo osvěžující se díky Limitům zase potkat s Petrem Zelenkou a jeho sarkasmem?

S ním je to vždycky osvěžující. Připomnělo mi to, že Petr je nejen chytrý a vtipný, ale že je taky provokatér. Mám ho rád a lichotí mi jeho zájem o spolupráci. Protože vždycky to tak nebylo.

Jak to?

Když jsem před pětadvaceti lety nastoupil do Dejvického divadla, měl jsem v jeho Příbězích obyčejného šílenství dvě věty. Vyloženě super čurda. Ani v inscenaci Tereminovi nebyl rozsah role o moc obsáhlejší. Říkal jsem si, že mě tenhle chytrý chlapík moc nemusí. Oslovil mě později s větší nabídkou do představení, které chystal na otáčivém hledišti v Českém Krumlově, ale já tehdy nemohl. Takže když přišla hlavní role v jeho Beckhamovi, byl jsem moc rád. Přišel jsem našprtaný, vím, že Petr staví na textu a je v tomhle směru hodně přísný. Hereckému nápadu se sem tam zasměje, ale pak řekne: Hezký, ale pojďme to udělat tak, jak jsem to napsal. K němu nemůžete přijít na plac ani na scénu nepřipravená. Když je nespokojený, umí být pěkně jízlivý a přede všemi vám to natře. To vás pak rychle přejde smích.

Kolik času jste věnovali zkouškám Limitů?

Hodně. Petr mě dokonce donutil přijít na kamerové zkoušky, kam se mi moc nechtělo, jsem ješita. Ale vysvětlil mi, že potřebuje vidět, jestli budeme s Alešem Hámou před kamerou jako dvojka ve stylu Pat a Mat fungovat.

Mě jako dvojka bavíte. Diváci cestu k seriálu asi ještě hledají, se sarkasmem Petra Zelenky si televizní publikum neví vždycky rady. Nebo se pletu?

To je ta jeho chuť provokovat. I proto je podle mě přijetí prvních dílů trochu dvousměrné. Buď to lidi chytne a jsou nadšení, nebo seriál odmítají. Co nechápu, jsou výtky, že se inspiroval seriálem Most!. To je lichá spekulace, souvislost tu nevidím. Kromě toho, že se oba seriály odehrávají na severu. Některé komentáře mi přijdou úplně scestné a místy až urážlivé.

Jak to máte obecně s recenzemi, čtete je?

Snažím se nepouštět si je k tělu. A čtenářské ohlasy a různé debaty pod články už vůbec. Lidé dnes téměř neumí dát prostor druhé straně, vést smysluplnou debatu. Každý vypálí, co mu přijde na jazyk. Někdy je to pro nás herce bolestivé. Tak jsem se úplně odstřihl. Ale rozumím tomu, že Petr se svými projekty k těmhle komentářům provokuje. Mě jeho nekorektní humor baví, jsou to v pravém slova smyslu limity – nomen omen.

Hrajete Karlova lehce namistrovaného kolegu Jardu, který udržuje užitečné pracovní kontakty přes postel. Musel vás bavit, ne?

Byl jsem rád, že díky Petrovi jsem si z role uhlazeného, seriózního průvodce pořadů o zámcích a hradech mohl odskočit do vulgárnějších, vyšinutých vod. Hodně si toho cenil i Aleš Háma, kterého řada lidí vnímá jen jako moderátora, ale on je i dobrý herec. Na plac chodil perfektně připravený, trávil tam mnoho času, brzo ráno vstával, někdy jezdíval ještě večer hrát nebo moderovat do Prahy, tvrdá dřina, vím, co říkám. Navíc udržoval štáb v dobré náladě, i když jel nadoraz, nikdy to nedal najevo, neremcal – jak to občas kolegové dělají. Klobouk dolů.

Limity nahlížejí s humorem, nicméně otevřeně do reality severočeských skládek. Člověku při pohledu na ně mrzne smích na rtech. Vytáhl vás režisér povinně na nějakou z nich?

Většinu herců ano. Ale mně se to vyhnulo, já si užil jen teplárnu v Trmicích, kde se odehrávaly moje scény. To byl zase jiný zážitek. Mám rád architekturu a tenhle industriální náraz je sice odpudivý, ale má i své kouzlo. Nicméně skládky jsou samozřejmě příšerné. I když slovy hlavního hrdiny Karla: „Žijí na nich orli, šmejdí tam lasičky a lišky, které loví zase orly. Je tam zastoupený celý potravní řetězec.“ A to je přesně ta Petrova nadsázka, které se člověk musí smát. Ale jinak je to spíš k pláči. To, jak bezcitně, sobecky a krátkozrace dokážou lidé ke krajině přistupovat. Zažil jsem jednou nechtěně i jednu skládku zahraniční…

Vyrazil jste si do Indie?

Ne, jakýmsi omylem jsem si koupil pobyt na Kapverdách, v místě, kde se absolutně nedalo být. Fičel vítr, protože jsem byl na návětrné straně místo na té druhé – zřejmě to potřebovali v cestovce prodat, tak mi to neřekli – a hlavně jsem zjistil, že ostrov je jedna velká skládka. Úplně jsem žasl, v čem tam lidé žijí, jaké prostředí si kolem sebe vytvářejí a jak je jim to jedno. Ale co je to proti celým žijícím ostrovům z plastů, které někde mají stovky, možná tisíce hektarů. Aspoň že zlomek lidstva jakžtakž třídí odpad.

Vy třídíte?

Samozřejmě. A jezdím MHD. Do města vždycky. Na výlety beru auto, jsem holt ten autíčkář, ale na delší jen vlak. Aspoň něco málo. Ekologie je velké téma. V seriálu Petra Zelenky je zásadním tématem, zároveň se ale směje tomu, co je na tom k smíchu. Limity jsou symbolické a vrstevnaté, zásadnější poselství a určitá fatálnost se skládají postupně, divák musí být trpělivý.

Abych se nezbláznil

Nemine rok, kdy byste se neobjevil v domácím filmu, hrajete v divadle, točíte seriály, rozhlasové věci, provázíte televizními cykly. Jak nakládáte sám se sebou, abyste si udržel zdravé tělo i rozum?

Upřímně, tímhle se zabývám čím dál častěji – abych se nezbláznil. Všichni jsme rozkročení mezi dvěma světy a přenášíme váhu z šílenosti do normálnosti a zase zpátky. Svou práci mám pořád ještě rád, i když to chodí ve vlnách. Někdy mě irituje, ale to je normální. Uvědomuju si, že nabídky mi chodí, a taky to, jak je naše branže nestabilní. A říkám si, že ji vytěžím, dokud je o mě zájem. To, co je letos, příští rok být nemusí. Mám divadelní angažmá, filmová práce je ale kolísavá, nemám žádnou stálou smlouvu – tak, jak to bývalo za první republiky třeba s barrandovskými ateliéry, kdy se podepisovala smlouva na tři roky a během každého roku se natočil jeden film. Nemusel bych se plahočit mezi kvalitativně různými projekty, abych si vydělal na složenky. Ale tak to u nás nefunguje, takže čekáte na telefon. Když zavolají, skvěle, když ne, máte smůlu.

Poznáte na sobě, kdy už je třeba vypnout?

Ne. Valím to před sebou jako buldozer z jakési setrvačnosti, a když to dovalím k trochu volnějším dnům, dám si relax. Snažím se práci aspoň trochu chytře skládat, divadlo má přednost, když na mě ukáže, ostatní projekty musí stranou. Hodně pracuju v rozhlase nebo namlouvám audioknihy, ty jsou za odměnu. Čtu, přitom můžu pracovat s velkými emocemi. Dělám si z toho takové malé dramatizace.

Jak odpočíváte?

Obvykle jedu někam ven nebo za rodiči na chalupu. Příroda je očistná, dochází mi to čím dál víc.
Ema Destinnová řekla, že lidé vás většinou ve finále zklamou, a kdo si nechce nechat rozcupovat duši, má se stulit do náruče přírody. Dřív jsem se tomu vysmíval, ale ono to funguje. Už taky utíkám ven, v létě, v zimě, neznám špatný počasí.

Už jsem vstřícnější

Když odmítnete scénář, z jakého je to důvodu?

Když se kříží s nějakou jinou prací. Nebo se kříží se mnou, prostě mě neosloví. Dřív jsem se víc vymezoval, že chci dělat jen artové věci. Teď už jsem vstřícnější, i u méně náročných filmů si dokážu najít své. Třeba se potkáte s kolegy, které máte ráda, nebo točíte na zajímavých místech.

Největším peklem jsou takzvaně romantické komedie a jejich plytké dialogy. Jak si zdůvodníte, že scénář vezmete? Těmi složenkami?

Taky. Často se snažím domluvit s režisérem či režisérkou, že na tom ještě na place zapracujeme, trochu to učešeme. Ale je pravda, že mě někdy překvapí, co všechno se může realizovat.

Mě taky. I že to pak skončí v kině a chtějí se za to peníze.

To je pravda, vzniká neuvěřitelné množství filmů. Ještě k těm scénářům. To víte, že toužím po velké roli. I když párkrát jsem to zažil, mám své vlajkové lodě.

Například?

Například Zločin v Polné, což byl televizní film v režii Viktora Polesného. Vracel se ke kauze Leopolda Hilsnera, scénář napsal Václav Šašek – a skvěle. Přitom hrozně dlouho ležel v šuplíku v České televizi a nikdo ho nechtěl točit. Ve finále měl každý ze dvou dílů přes milion diváků. Pracovalo se i s archivními soudními přepisy, které jsem se jako obhájce Hilsnera musel slovo od slova naučit. Fascinoval mě důkladný přístup pana Šaška. To, jak se mu podařilo ztvárnit minipříběhy kolem jednotlivých postav, složitost doby i co to vypovídalo o našem národu, o tom, jak jsme schopni podlehnout dezinformacím. Je to velmi nadčasová věc. Škoda že je jich tak málo.

Nejen média teď různou měrou zápasí na úkor kvality s podbízivostí čtenářům, divákům a posluchačům. Zasáhl tenhle trend i vaši branži?

Leze se jim takzvaně do zadku, to je fakt. V řadě filmových komedií nebo seriálů. Ale někdy mám pocit, že se to přestává vyplácet, protože když je kalkulu moc, lidé už nepřijdou. V divadle budou vedle sebe vždy existovat dva přístupy – vaudevillový, který vychází z toho, že se lidé chtějí jen smát a odpočinout si. A pak ten, který cílí na náročnější diváka. Dejvické preferuje ten druhý. Přitom se snažíme neustrnout, být dramaturgicky alternativní. Jak začne být divák moc zvyklý na to, co zná, dostane něco jiného. Je pravda, že i k nám si zvykla chodit část publika, která je o něco konzervativnější, než bývala.

Nekomfort jako zdroj inspirace

Dejvické divadlo poznamenalo po odchodu Miroslava Krobota hledání nové vůdčí osobnosti. Je to už za vámi?

Já to nikdy jako krizi nechápal. Etapa Mirka Krobota skončila, já to akceptoval, chápal jsem, že potřebuje změnu. Nijak mě to nezdrtilo, neštkal jsem po něm jako někteří. Přišel Michal Vajdička, který byl na nás až moc laskavý, ale režíroval skvělé inscenace, které se hrají dodnes, třeba Racek. Po něm nastoupil Martin Myšička, klidný a s nohama na zemi, s ním jsme hledali zase jinou tvář divadla. Lidé dál chodí a to je podstatné.

Teď přichází Jiří Havelka, a navíc se kvůli rekonstrukci divadla stěhujete na rok na sídliště. Bojíte se, nebo těšíte?

Nechám se překvapit.

Skladba publika se asi trochu promění, ne? Na Jižáku může člověk čekat leccos…

Myslím, že na nás budou z větší části jezdit ti, kteří nás znají. Jestli narážíte na sídlištní gangy, tak nemyslím, že by se spojily a začaly chodit do Galaxie.

Co vy víte. Zas by to byla nová inspirace. Takové dealování drog, o tom se může Národnímu divadlu jen zdát. To je výzva, ne?

To jo. Popravdě zatím přesně nevím, do čeho jdu, nebyl jsem se tam ještě podívat. Jirka
Havelka to označil tak, že se těší na nepohodlí. Řekl bych, že se vyloženě těší na to, jak nás do tohohle nepohodlí uvrhne. A tenhle nekomfort bude zdrojem inspirace. Tak jsem zvědavý, jak ten šok budu snášet, přece jen mi už bylo padesát. Na některé věci jsem pohodlný. Na druhou stranu, jde o rok, možná rok a půl, to uteče.

Když jsme u té padesátky, co s vámi udělala?

Nic. Žádné neduhy, žádné změny. Ale uvědomil jsem si jednu věc: jak zákeřná jsou čísla v hlavě. Od narozenin jsem začal mít sem tam dny, kdy je ze mě pán.

Jak se to projevuje?

Bývám vážný. Jsem „pán“, který něco zažil. Říkám si, že mám právo na to, aby mě bolelo koleno nebo záda. Naštěstí to ale vždycky rychle odvrhnu. Mám kliku, že k nám do Dejvického teď nastoupily mladé posily – Tonička Formanová a Anna Fialová, ty nás starší pokaždé spolehlivě rozhýbají. Když přijdu jako „pán“, rychle mi to připomenou. A jsou tu i další, třeba Vašek Neužil, věčně mladistvý. Je to takové užitečné kolektivní „oko“, schopnost se navzájem shodit, když se někdo začne brát moc vážně. Jednu věc jsem si ale musel odškrtnout.

A to je?

Tramvajová epizodka. Jedna šestnáctiletá holka se mě zeptala, jestli si nechci sednout.

Vítejte v klubu.

Díky. Jsem tam. Já to samozřejmě odmítl, hrdě jsem stál. Pak jsem to vyprávěl u nás v divadle, byl u toho Tomina Jeřábek, který to má taky za sebou. Říkám mu: Jak jsi to řešil? Prý mu slušně řekl: To si snad děláš prdel? Tak si klučina zase sedl.

Tyhle prázdniny ne

Tramvaj máte za sebou, pojďme na to, co je před vámi. Na co se těšíte v tomhle roce? Případně na co byste se těšit chtěl?

Tak to je pro mě skoro filozofická otázka. V životě je hrozně důležité se na něco těšit. A já si uvědomuju, že se těším rok od roku méně.

Nejste teď trochu za toho pána?

Tolik snad ne. Já se dřív uměl strašně těšit. Dlouhodobě. Teď se transformuju na těšení na menší události a v kratších úsecích. Čili jsem rád, že bude práce, která je už předjednaná. Problém je, že s přibývajícím věkem stoupá odpovědnost. Stal jsem se příšerně zodpovědným. Takže to těšení je spojené i s obavami.

Vy to nemáte lehké.

Ne. Ale zpátky k těm radostem. Těším se na to, až jednou budu schopný říct filmařům: Tyhle prázdniny ne. Pak budu mít celé léto jen pro sebe. Ještě se těším, až vyrazím na Oravu, na Horní Pováží. Je tam řada krásných hradů a nespoutaná krajina, divoká zvířata, draví ptáci, vlci a medvědi. Byl jsem tam zatím na dva dny a zamiloval jsem se. Těším se, až vyšetřím aspoň deset dní, že budu jen tak s batohem obcházet zříceniny, šplhat do kopců a brouzdat bosýma nohama v potocích.

Takže útěk do divočiny?

Ano, do divočiny.