Starší ročníky psaly, že si studenti nemají nač stěžovat, být chudý je přece v pořádku
30. ledna 2025
30. ledna 2025
foto: použito se svolením Markéty Oddfish Nešlehové
Režisérka Markéta Oddfish Nešlehová natočila dokumentární film Bez peněz na vysokou nelez, v němž zkoumala, jak se žije studentům v Praze. Zjistila, že mladí lidé řeší nejen štěnice na pokoji, ale i to, jak skloubit studium a práci – protože bez ní v hlavním městě nepřežijí. Před Vánoci měl pak premiéru její další film Jak to, že se svět nezastavil. Je o lidech, kteří přišli o blízké během střelby na filozofické fakultě.
Během příprav na natáčení jsem dala výzvu na facebook, ať se mi hlásí mladí lidé, kteří mají nevyhovující bydlení na kolejích. Postupně mi ale došlo, že problém není „jen“ kvalita bydlení, ale také to, že studenti musí mít leckdy dvě práce, aby studium v hlavním městě zvládli. Zaujalo mě taky, kolik stereotypů se kolem té mé výzvy vynořilo.
Komentovali ji lidé středního a vyššího věku, psali, že nechápou, na co si studenti vlastně stěžují. Přece je normální být chudý student a mladí by si měli zvyknout, že pro studium je třeba trpět. Připomínalo mi to obraz studenta z Jiráskovy doby… Tohle všechno mě provokovalo, abych k tématu zjistila víc.
Podle Michala Farníka, který vede Studentskou komoru Rady vysokých škol, 92 procent studentů pracuje, aby mohli studovat. Dvě třetiny z toho tvrdí, že pokud by o práci přišli, museli by studium ukončit. Říkal mi, že u nich na fakultě jsou lidé, kteří chodí radši darovat krev nebo plazmu, aby nemuseli pracovat na brigádách a mohli se soustředit na učení. Mluvila jsem také se studentkou, která má dvě práce, aby vše zvládla.
Průměrná částka je 3 500–6 000 korun měsíčně, k tomu je třeba připočítat ještě další výdaje. V dokumentu máme studenta, který radši bydlí se spolužákem v maringotce. Zajímalo mě taky, kolik studentů má nárok na sociální stipendium. Podle sociologa Daniela Prokopa ho získá jen velice málo mladých lidí, protože se dává pouze těm, jejichž rodiče mají dohromady jedenapůlnásobek životního minima, což je zhruba 23 tisíc. Také jsem našla studenty, kterým se vyplatí bydlet u rodičů a každý den jezdit dvě hodiny do školy, protože je to pro ně levnější než bydlet v Praze.
Jde spíš o systémovou změnu a celkově změnu veřejného mínění. Pokud naše společnost chce, aby tady byl dostatek vysokoškolsky vzdělaných lidí, pak je pro to potřeba něco udělat. Umím si představit, že by se zavedlo základní školné, ale souběžně by se musel zavést systém studentských půjček, které v Česku zatím téměř nejsou. A pak student může splácet třeba deset let. Dost pochybuji, že by teď byla nějaká banka, která půjčí třeba půl milionu někomu, kdo nepracuje a „jen“ studuje.
Průběžně sleduji dění kolem tohoto tématu a vím, že se hodně angažuje Klára Kocmanová z Pirátské strany. Ona v mém dokumentu říká, že sama musela studia zanechat právě proto, jak bylo obtížné jej kombinovat s prací. Vím, že se snaží, aby se téma studentských kolejí, ale i celkově životních podmínek studentů dostalo do širšího povědomí. Piráti nechali na tohle téma zpracovat průzkum. Takže data existují, ale je potřeba něco dělat. Nemůžeme se přece tvářit, že ten problém neexistuje.
Tohle bylo z mnoha důvodů hodně specifické natáčení. Trvalo dost dlouho, než jsem měla jistotu, že se mnou vůbec někdo bude ochoten mluvit. V tomhle je dokumentaristika ve výhodě, protože v ní není takový tlak na rychlé zpracování jako v každodenním zpravodajství. Díky tomu, co jsem viděla v médiích, mi došlo, jakou cestou opravdu nechci jít a jakým směrem se naopak chci vydat. Žádný patos, žádná bulvarizace. Musím ocenit práci veřejnoprávních médií, že v nich nebyly bližší informace o střelci. Za to jim patří dík.
Vytvořte si účet a každý měsíc automaticky získáte 3 libovolné články zdarma.
Pokud už registraci nebo předplatné máte, přihlaste se.
Podpořte Reportér sdílením článku
Přednáší o novinářské práci v Česku i v zahraničí, a snaží se motivovat začínající novináře, aby pátrali po inspirativních tématech v minulosti i v současnosti.