S osobní integritou je to jako s panenstvím, říká skladatel Petr Kotík: Ztratit ji můžeš jen jednou

Petr Kotík žije převážně v New Yorku, ale když má odpovědět, je-li dnes spíše Čechem, nebo Američanem, nechce se mu. „To vůbec nevím,“ říká. „A ani o tom nepřemýšlím, protože mám odjakživa vrozený odpor k jakémukoliv nacionalismu. Nikdy jsem se o takové věci nestaral. Jsem Petr Kotík, co vyrostl v Praze, kde pak byl i vyškolen, stejně jako ve Vídni, a od šedesátého devátého roku žiju ve Spojených státech.“

Poněkud překvapivě zdůrazňuje, že jeho rozhodnutí opustit Československo nebylo v žádném případě politické. „V roce 1969 začaly být problémy s koncertováním v zahraničí. Tehdy jsem si prostě uvědomil, že je mi sedmadvacet let, potřebuju někde soustředěně sedět, komponovat, hrát muziku a nemůžu utápět život v řešení zdejšího hnoje. Šel jsem si za hudbou, za prací. Když jsem v USA potkával čerstvé emigranty z Československa, kteří se obvykle tvářili jako mučedníci, nechtěl jsem s nimi mít nic společného.“

V podcastu hovoří i o svém názoru na současné změny ve Spojených státech. Je kritikem Donalda Trumpa, svůj hlas by mu v žádném případě nedal, ale rozumí důvodům, proč byl zvolen: „Jedním z rozhodujících faktorů byla nesmyslná politická korektnost, která už Ameriku začala ovládat nesnesitelným způsobem. Zatímco Trump k tomu byl v jasné opozici, vedení Demokratické strany ani trochu.“

Kotíkovy kariéry se požadavek takzvané korektnosti nemohl příliš dotknout, protože nemá žádné zaměstnání, o které by se musel bát. „Jsem nezaměstnatelný,“ uznává v podcastu. „Když jsem to někdy zkusil, hned mě vyhodili. Životem procházím s filosofií, kterou shrnul můj mentor, vědec a filosof Buckminster Fuller. Ten říkal, že když budu dělat správné věci, tak se o mě Bůh postará, což zatím funguje. Člověk jednoduše nesmí přijít o respekt k sobě samému, o svoji osobní integritu. Protože jak říkával pro změnu Ernest Hemingway, integrita je jako panenství. Přijdete o ni jen jednou – a navždy.“

V rodné Praze oslaví Petr Kotík narozeniny z toho důvodu, že o den později, v úterý 28. ledna, uspořádá Pražská komorní filharmonie mimořádný večer ve Švandově divadle, v němž se propojí skladby Petra Kotíka a jeho slavného newyorského kolegy a přítele Philipa Glasse.

Koncert je už vyprodaný, Kotík se na něj těší.

„Philipa jsem poznal v šedesátých letech, kdy ještě nebyl moc známý. Vlastně jsme souputníci. On je sice o pět let starší, ale zároveň začal skládat později než já, ode mě se dodnes hraje například skladba Congo z roku 1962. Vedli jsme spolu dlouhé a soustředěné rozhovory, které jsme nakonec i zaznamenávali, protože nám došlo, že máme leccos společného. Jsme například samouci, co se týče komponování. Taky jsme oba vždy měli svůj vlastní soubor, se kterým jsme coby skladatelé vystupovali, a tak dále. Rozdílné je jen prostředí, z něhož pocházíme. Glassův otec provozoval obchod s deskami a hudba, která se neprodávala, pro něj neměla smysl, do toho se Philip narodil. A já naopak vyrůstal v umělecké rodině, kde finanční zisk nikoho nezajímal. Proto skládal Glass úplně jiné věci než já, ale důležitý je jen výsledek. A já mám pocit, že umělecky jsme si měli vždycky co říct.“

Unikátní rozhovor Petra Kotíka s Philipem Glassem, vedený v New Yorku v roce 2014, vydává PKF u příležitosti úterního koncertu, a téměř dvouhodinový rozhovor Petra Kotíka s tázajícím se a občas žasnoucím Tomášem Poláčkem si můžete poslechnout v podcastu Host Reportéra.