Koule v nebi. Operní zpěv má být vznešený a lehký zároveň, říká Plachetka

Francouzský pěvec Ludovic Teziér říká: „Opera vás naučí pokoře. Protože když jste mladý a zpíváte svého prvního Rigoletta, je zázrak, že při tom neumřete. Opravdu, že fyzicky neumřete – tak je to pro začínajícího pěvce náročné!“ Bylo vám na umření, když jste zpíval svou první hlavní roli?

Ne. Asi nejsem správně rozervaný umělec. Vezměte si Mozartovu hudbu. I v dramatických pasážích z ní čiší obrovská lehkost. Kámoš tomu říká koule v nebi, je to naplněné, ale i vznešené. Taková muzika musí vypadat lehce i v provedení – aby si člověk řekl „to bych zvládl taky“. To je to pravé mistrovství. Někdo se radši dívá na pianistu, který hystericky buší do piana, anebo na zpěváka, co vypadá, že na jevišti co nevidět umře, já ke zpívání přistupuju jako k řemeslu.

Což konkrétně znamená?

Jakkoli zprostředkovávám posluchačům emoce, jsem přesvědčený, že víc energie do publika půjde ve chvíli, když to budu dělat řízeně, než abych se cosi snažil v návalech dolovat z vlastního nitra. Pochopil jsem to při golfu, kde úder, který nejmíň cítíte, letí nejdál. Stejně je to s hlasem, když se zpívá správně technicky, člověk může plout s tónem, opřít se o jeho rezonanci. Vedle něj může stát někdo, kdo „bejčí“, ale jakmile odejdete na druhý balkon, neuslyšíte nic. Vždycky si vzpomenu na Rowana Atkinsona, což je podle mě nejlepší komik na světě. Jeho gagy, to je doslova matematicky poskládaná souslednost akcí. Nesmí být znát, že je to hodinový strojek, ale když to funguje, pak jste víc v klidu a lidi mají lepší zážitek, protože je to přesné.

Čas, kdy opustím Mozarta

Kolik vás letos čeká zpívání?

Jako obyčejně, kolem šedesáti (představení). Opera a koncerty, tak půl na půl.

Letos vám bude čtyřicet a diář máte plný na tři roky dopředu. Mění se váš vztah k budoucnosti? Jste ještě v euforii z toho, že víte, kde budete zpívat v září 2027, anebo vás začíná strašit nekonečný řetěz povinností?

Na začátku jsem byl pochopitelně oslněný zájmem, všude jsem se chtěl podívat, všechno zkusit a bylo jedno, co se kolem mě děje. Do pandemie jsem měl pocit, že každý den, kdy nepracuju, je ztracený. Tu práci mám rád pořád, rozdíl je v tom, že se mi chce čím dál méně od rodiny, a zvažuju, kde – a na jak dlouho – brát angažmá.

Můžete si to dovolit odmítat nabídky z ciziny?

Dovolit si to můžu, ale nevím, jestli mi to za pár let nebude líto.