Zpola gympl, zpola učiliště. Něco takového v Česku zoufale chybí, říká pedagožka

Často slyšíme, že se mladá generace utápí ve videohrách nebo krátkých videích na sociálních sítích. Jak to vidíte vy?

Jsem relativní optimista. U dětí, které mají dobré zázemí a někdo s nimi doma mluví, to bývá jen období, například dva roky, kdy intenzivně hrají. Máme ale zkušenost, že se nasytí a pak vyhledávají i něco jiného, virtuální svět jim nestačí. Podmínka však je, že musejí mít i jiné podmínky pro tvoření, což často nemívají.

Jak to myslíte?

Puberťáci mají doma hrozně málo možností, co mohou dělat. Sáhnout po počítači je vlastně to nejjednodušší. Kdyby měli rozdělaný šicí stroj a látky nebo dostali k dispozici vlny a máma by před nimi pletla nebo by si mohli kdykoli cokoli uvařit a rodičům by nevadil binec, respektive obě strany by si nastavily podmínky úklidu, třeba i s dopomocí dospělého, tvořili by víc a nepoužívali by technologie tak bezhlavě.

Takže byste mobily ve školách nezakazovala?

V kroužcích je nezakazujeme. Děti jsou technologiemi přirozeně přitahované, budou je používat celý život daleko víc než my a připadá mi krátkozraké je od nich odpárávat. Závislí konzumenti, často i hodně závislí, bývají mezi dětmi, kterým chybí rozšířený pohled na technologie. A daleko snazší než někoho zbavovat závislosti je podpořit jeho zájem různými digitálními mašinkami a naučit ho s technologiemi pracovat kreativně.

Jako nezisková organizace jim pohled rozšiřujete?

Snažíme se o to. Používáme řadu softwarových nástrojů – umělou inteligenci, Canvu, lego Spike, s pomocí nástrojů, jako jsou ozoboti Evo (malí roboti, které je možné programovat malováním bez počítače – pozn. red.), učíme děti algoritmizaci. Podporovat tuto dovednost stavebnicemi a robotickými hračkami se nám hodně osvědčilo. Když chcete uskutečnit projekt, potřebujete jej rozpárat na menší celky, rozhodnout se, co, kdy a jak udělat. Tohle všechno je algoritmizace. Děti s širším povědomím o přínosech digitálních technologií, které je umí používat prakticky či kreativně, k nim pak přistupují jako k pomůcce, která doplňuje jejich tvoření a nápady. Výhodu mají zejména děti, kterým rodiče ukazují, co sami na počítači dělají – tedy nejen zábavu a konzumování.

Vaše kroužky se zpravidla nekonají ve všední dny po škole, je to tak?

Máme několik typů kroužků a máme „divné“ kroužky. (úsměv) Většina z nich se koná o víkendu, protože potřebujeme víc času na to, aby se děcka do činnosti ponořila. Máme vyloženě tvořivé kroužky a digitální cykly, kdy se skupiny potkávají třeba jednou za měsíc a jsou zaměřené spíš na děti z prvního stupně, práce s nimiž má podle našeho názoru největší efekt. Startupové skupinky se trochu vymykají – jsou určené starším dětem, které u nás už nějakou aktivitou prošly.

V čem spočívá vedení kroužků formou startupových skupin? Zadání pochází od vás, nebo děti přicházejí se svým nápadem?

Od letoška nově spouštíme pokročilé skupinky pro děti od jedenácti do čtrnácti let, které již u nás prošly dvěma jinými projektovými cykly. Tyto děti už si vše vyzkoušely a přinášejí svůj nápad. Máme například holčičku, která šije kabelky, a tak ji provádíme celým procesem se všemi náležitostmi, aby si je mohla vystavit u nás na e-shopu, aby si vše dokázala vymyslet, spočítat, aby věděla, jak dlouho jí to trvá. Díky dotaci má tato skupina kurz na tři roky zadarmo, takže si pomýšlíme na vznik skutečně zajímavých věcí.

Jak složité bývá dětské nápady realizovat?

Není to snadné. Pokoušeli jsme se o to už v počátcích, ale děti mají dost nereálné představy o tom, co je možné a kolik to stojí, takže to pak přináší víc frustrace než učení. Snažíme se si děti postupně nachystat, učíme je spolupracovat a zpočátku obvykle pracujeme na jednoduchých skupinových projektech, u nichž témata často přinášíme my podle materiálu, který máme – například jsme vytvářeli škrabadla pro kočky. Když později realizují své nápady, spolupráce už je jim vlastní, takže se na nějaké aktivity spojují, jindy pracují samostatně.

Potřebují více reality

Z čeho vzešlo rozhodnutí založit Prototýpky?

Vývoj byl postupný. V zásadě mi přišlo, že děcka nemají ve škole moc reality – reálných, nikoli pouze vzdělávacích projektů, z nichž by mohli čerpat znalosti. Například to, co jsem sama zažívala v podnikání, že se člověk musí řadu věcí učit po cestě. Naše děti sice chodily do alternativní školy a nic mi tam vlastně nechybělo, jen jsem cítila, že reality potřebují více.