Sto mil uběhne každý. Je to v hlavě, stačí se rozhodnout

Co se honí hlavou člověku, který běží dvoustý kilometr a má před sebou desítky dalších? Má vůbec ještě nějaké myšlenky, nebo už je mozek prostě vypnutý?

V první řadě člověk musí být připravený a nastavený na to, že to bude bolet. Jinak v téhle fázi už moc nepřemýšlíte, maximálně tak o tom, jak do sebe dostat nějakou energii, abyste mohli pokračovat, nebo jak se nesesypat. Ale někdy samozřejmě přijdou i myšlenky typu: Proč to děláš, ty magore? Je to takový vnitřní souboj dvou já. Jedno říká: Kašli na to, sedni si a buď v klidu. A druhé: Jsi tady, protože chceš a baví tě to.

Dá se nějak natrénovat, aby vyhrálo to druhé já?

Myslím, že ano. Mám tu výhodu, že k tomu mám i píli a vůli zůstat v tomhle nekomfortu. Protože to je totální, absolutní nekomfort, jaký si málokdo umí představit, a vy v něm jste a vlastně to chcete. Člověk by v něm měl být rád.

Ale jak se taková věc natrénuje?

Není to jen o běhání. Člověk si v hlavě přehrává závod, připravuje se na to, že od určitého momentu to prostě bude bolet. Představujete si, jak se zachováte, až to na vás přijde, až si řeknete, že už se vám nechce. Ono je hrozně jednoduché si sednout a říct: Končím, bolí to. Je to i otázka cílevědomosti a sebevědomí. Prostě si musíte věřit, že když jdete na 24hodinový závod, tak ho uběhnete.

Takže je to v hlavě…

Je to o tom vnitřním boji, o nastavení, že to nedělám pro někoho, ale pro sebe, pro svoje vlastní uspokojení. Ne proto, že to pak dám na facebook, ale proto, že hledám něco sám v sobě. Svůj limit.

Nacházíte ho?

Nacházím. Ze mě jsou vždycky všichni hotoví, říkají, že se čtyřiadvacet hodin směju. Samozřejmě v určité fázi je to křeč a člověk to má jako obranu proti bolesti. Ale vždycky říkám, že když se chcete podívat sami do sebe, měli byste běhat ultramaratony. Tam opravdu najdete, kde máte svoje limity.

Pamatuju si, jak jsem sama doběhla maraton, a když si vezmu, že vy máte v tu chvíli před sebou ještě čtyři nebo pět dalších, je to úplně nepředstavitelné.

Spartathlon (závod na 246 kilometrů z Athén do Sparty – pozn. red.) je vlastně šest maratonů za sebou s převýšením tři a půl kilometru. Ale tam jsem třeba zrovna neměl krize ve smyslu, že chci skončit. Byl jsem nastavený, že to chci doběhnout. To by mi snad musela upadnout noha, abych skončil. Přemýšlel jsem jen o tom, jaký čas jsem schopný zaběhnout.

Dá se bolest, o níž jste mluvil, nějak vytěsnit?

Říká se, že bolest je jenom v hlavě, ale to není pravda. Ultra prostě bolí. A pak je základ vyhodnotit, jestli je to bolest, protože děláte stotisící krok a nohy jsou obouchané, nebo jestli je to nějaká věc typu natažený, natržený sval nebo jiné zranění. Ve chvíli, kdy je to jen v únavě, se s tím dá pracovat, bolest se dá jakoby odložit, neřešit a dostat z hlavy pryč. Pokud ale zůstává dlouho na jednom místě, tak už to asi bude fatální. Já takhle jednou odstoupil v Itálii kvůli lýtkům, kdy jsem třicet kilometrů běžel a měl jsem je úplně tvrdá, nemohl jsem ohýbat kotník. A udělal jsem dobře, ukázalo se, že tam byl nějaký problém, asi měsíc jsem neběhal. Ano, mohl jsem to přeprat hlavou, zvládl bych to, ale pak bych neběhal třeba půl roku nebo i déle.