V plavkách na Václaváku

Když mi bylo patnáct, chodila jsem s o pár let starším vodákem. Chození spočívalo v několikahodinovém líbání, ale hlavně ve vzájemném zkoumání našich niter. Vyměňovali jsme si knížky typu „Umění milovat“ od Ericha Fromma, „Hledání Nadjá“ od Paula Bruntona a samozřejmě „Jeden den Ivana Děnisoviče“ od Solženicyna. Taky jsme dost jezdili na kole, protože při téhle činnosti se nám nejlíp filozofovalo.

Jednou v létě odjel Filip do Švédska a neřekl mi proč. Západ mě samozřejmě lákal, ani ne tak kvůli cestování, ale kvůli tomu, že jsem naši oficiální kulturu vnímala jako naprostý úpadek.

Dychtivě jsem čekala, s čím Filip přijede. Když se vrátil, šli jsme na kolo, ale on skoro o ničem nemluvil. Je to snad estébák nebo tam přišel o panictví? Sešel se tam s disidenty a nechce mě do toho zatahovat?

„Jak to, že tě pustili přes hranice?“ zeptala jsem se.

„Nebuď tak přízemní,“ odpověděl Filip.

Já a přízemní? Kdo si sedá v tramvaji na zem, jezdí načerno, chodí za školu, kdo napsal „Dubček“ na výlohu řeznictví, zatímco hošánek cestoval, bůhvíproč, na Západ?

U Filipa jsem mrskla kolem do kouta a vydala se domů sama MHD.

Na Václaváku přeskakuju zábradlí, když ke mně přijde policista a chce doklad.

„Co děláte v plavkách na Václaváku?“

„Vyjela jsem si na kole…“

„A kde máte kolo?“

„U svýho kluka. Bejvalýho.“

Za pár minut už probíhá výslech na stanici v Krakovské.

Už jsem popáté řekla, jak se jmenuju a kde bydlím, a tak se zeptám: „Proč jste mě vlastně zadrželi?“

„Jste podezřelá z prostituce.“

„Myslíte, že patnáctileté prostitutky lákají kunčafty na skok přes zábradlí?“

„Mlčte! Jméno a bydliště.“

„V plavkách s delfínkama?“

V tom okamžiku mi přistane na tváři políček.

„Řekl jsem jméno a bydliště.“

Odtud se asi hned tak nedostanu. Budu nejmladším vězněm zavřeným za odmlouvání.

Najednou jsem si vzpomněla:

„Můj táta, kterýho jsem nikdy neviděla, taky pracuje u policie.“

„Jo, a v jaké funkci?“

„Je to náčelník!“ matně si vybavuju dávnou informaci od mámy.

Za hodinu:

„Náčelníka jsme si ověřili. Samozřejmě pohyb v plavkách po městě není našim občanům zcela zamezen. Ta legitimace je malý vroubek, ale to máte cyklovat s občankou v zubech? Haha. Tady je řízek, a jestli chcete, můžete si dát sprchu… “

„Sprchu fakt ne, děkuju.“

„Přijde si vás někdo vyzvednout? Babička? Výborně.“

Od babičky dostávám finální políček. „Že se nestydíš, skákat přes klandr v plavkách jak ňáká poběhlice.“

Po letech jsem se po koncertě v New Yorku svěřila s příběhem novináři deníku The Sun, který minul jeho podstatu. Druhý den vyšel pod titulkem: Basistka Plastic People se procházela v plavkách po Václaváku, za to by se nemusela stydět ani Britney Spears.