Basa tvrdí muziku

„Hlavně jim nevyprávěj, jak sis na střední vyráběla do omluvenek razítka z brambor, to už není cool,“ komentuje dcera.

V zaplněné aule začínám sloupkem o Havlovi. Většina studentů s indiferentním výrazem chatuje na mobilu. Nikdo nereaguje.

„Jestlipak víte, čím byl Havel před tím, než se stal prezidentem?“ chci rozjet diskusi.

„Řezníkem!“ vyhrkne student v první řadě a začne horečně googlovat. „Teda dramaturgem! Ne, dramatikem!“

„Co vy byste dělali bez těch mobilů?“ zeptám se podrážděně. „My jsme aspoň byli akční…“

„A co jste dělali za akce?“ zeptá se mladík.

„Vyráběli jsme třeba razítka z brambor…“

Aula burácí smíchy.

Byla to jedna z nejdelších vyučovacích hodin v mém životě.

„Jsme prostě jiná generace,“ říká venku kytarista. „Vzpomeň si, když k nám do školy přišel kouzelník nebo strýček Jedlička. Nejlepší je číst tam, kde si toho budou vážit. Nedávno mě napadlo, že bychom mohli objet věznice.“

O několik dní později vytahuju ze schránky dopis se srdíčkem. Stojí v něm:

„Dobrej den paní Evo T.

Doufám, že se cítíte zdravě, aspoň toto Vám minimálně ze všeho nejvíc přeji (dá se to tak vůbec napsat?). Píšu Vám paní spisovatelko z věznice Pankrác, tak Vám tím snad nekazím náladu a třeba i to zdraví. Kradu, mám tedy šest let pauzu. Jsem osel, nejde mi pravopis. Nechci Vás urazit tím, kým jsem, ale co chci, je říct Vám, že Vás mám rád – prostě oblíbyl jsem si Vás. Jste vtipná tím, co říkáte a jak to říkáte, a přitom je jasný, že ať mluvíte o čemkoli, má to smysl. Nejsem žádnej politolok, ale díky Vám každý den poslouchám rádio, a mohu říct, že jsem se začal orientovat v tom, co se děje u nás v ČR i ve světě. Byla by pecka slyšet Vás častěji. Prosím Vás, vy i takhle píšete? Nemám možnost najít si Vás, ale moc chci číst Vaše myšlenky. A vidět Vás. Prosím odepište mi, pošlete foto – a pošlete něco, co jste napsala. Na té fotografii – šlo by to bez roušky? Samozřejmě v oblečení. Sorry, že tu tak zoufale žebrám, každopádně jste supr, paní Turnová! Také paní Sedláčková, Tachecí, pan Bumba, prostě celé rádio, aspoň někomu se dá věřit. Tím myslím Vás, určitě ne poslance atd.

Přeji Vám, paní Turnová, mnoho úspěchů a krásný život!
S pozdravem P. K. alias spider-man

Budu čekat, dělám to celý život, my všichni…“

Jsem dojatá. Zároveň to beru jako znamení. Dávám do obálky knížku a posílám doporučeně na uvedený P. O. Box.

„Jasně, napiš tam zpáteční adresu, aby to neměl tak těžký, až ho pustí. Ale aspoň tě vykrade s láskou,“ směje se dcera.

„Každej má dostat druhou šanci, prostě uděláme literárně-hudební turné po věznicích.“

A mohlo by se to jmenovat „basa tvrdí muziku“.