Pro Elišku

Arnošt v Ottawě strádal nedostatkem manželky, Eliška v Mnichově zase absencí manžela. V českém exilovém časopise Západ, určitě v tom měl prsty jeho šéfredaktor Miloš Šuchma, strádání vyšel o Arnoštově strastech inzerát; líčil ho v ne zrovna lichotivých barvách. Elišku líčení zaujalo a na inzerát odpověděla. Arnošt Wagner přijel do Mnichova … a byla svatba jako řemen, svatba v Kanadě.

Při cestě do Kanady v roce 1992 jsme Wagnerovy navštívili v jejich bílém domku poblíž Ottawy a neměli tušení, co se z Elišky vyklube. Taky to nemohla vědět. Arnošt měl úklidovou firmu a Eliška prodávala kytky. Jejich intelektuální úsilí je v té cizině neuživilo, humoru však bylo dosti na rozdávání, byť třeba černého. Před vchodem do domu nás uvítal otevřený hrob, z nějž trčely dvě boty v gumových holinkách; naštěstí v nich nevězely ničí nohy. Jak bych mohl tenkrát jenom tušit, kdo mi to uvařil k večeři kroupovou polívku… A přitom nikdo neměl tušení, že po večerech studuje kanadské právo, že se stále vzdělává.

Celou noc jsem si pak u Wagnerů v obýváku pročítal v Rudém krávu Cibulkovy seznamy fízlů. Mráz mi běhal po zádech, kolik jsem tam našel kamarádů. Jenže to už nebyl humor, ani ten nejčernější z černých.

Eliška Wagnerová patřila k té hrstce lidí, jež si spolu neseme životem a není potřeba, abychom se denně potkávali. Víme o sobě, a když se potřebujeme, vždycky se najdeme. Určitě se zase někde potkáme.