Host k večeři

Totalitní režim jsme si, coby studenti anglistiky, krátili tím, že jsme na fakultě založili divadelní skupinu s názvem One-off (Jenom jednou). Původně jsme chtěli zahrát jedno představení a konec, ale úspěch absurdní klasiky „Plešatá zpěvačka“ nás inspiroval k tomu, že jsme hned poté nazkoušeli Hlavu XXII od Josepha Hellera. Hrát v cizím jazyce bylo opojné, anglická slova nebyla tolik zatížená emocemi jako česká a člověk si od sebe na dvě hodiny totálně odpočinul.

Hned po revoluci jsme byli od univerzity v Edinburghu pozvaní zahrát na alternativním divadelním festivalu „fringe“.

Hra, kterou jsme nazkoušeli, byla posledním dílem dramatika Josefa Topola. Úplně nám učarovala, a tak jsem tragédii „Slavík k večeři“ přeložila do angličtiny. Dodnes nevím, čím nás tahle existenciální hra s tématem smrti ve dvaceti letech zaujala, pravděpodobně svou metafyzickou poetikou. Stojí v ní:

„Není pravda, že se les ozývá, jak my do něho voláme – je to vždycky hlas lesa, co se vrací. Dýcháme vzduch a vzduch dýchá nás, trávíme život a život stravuje nás. Kopneš do kamene a kámen nakopne tebe. Hraješ hru a hra hraje s tebou.“

Prostředím této „hry ve snu“ je rodinná večeře, na kterou byl pozván pan Slavík. Znuděná rodina si s ním celý večer pohrává podle tisíckrát obehraného scénáře, aby to s ním po večeři otec skoncoval, jako ostatně s každým z předešlých hostů.

Když jsme přijeli do Edinburghu, anglický produkční tým nám sdělil, že si budeme muset sehnat ubytování a taky nějakou práci, abychom měli na nájem. Dostala jsem od známého kontakt na rodinu pana Younga, pro kterou jsem mohla začít z fleku vařit. Ráno jsem dostala k dispozici řidiče, peníze a měla jsem připravit oběd pro pětičlennou rodinu. Hned první den jsem připravila jediná dvě jídla, která jsem uměla: guláš v bramboráku, takže všech pět členů rodiny se až do večera svíjelo v křečích na kanapi. Druhý den jsem omylem spustila alarm při vaření lososa a třetí den jsem dala do černého čaje místo mléka citron. „Aby sis tím vařením nezavařila,“ řekl otec Young, jako by citoval repliku z naší hry. Do kulinářského dusna probíhaly zkoušky a večerní představení. Produkční tým si brzy zvykl na to, že všechno vydržíme, takže jsme po představení často ještě šúrovali jeviště. Moje jídla byla čím dál jalovější a otec Young se tvářil zlověstněji. Jedno vylité kafe a bude po mně. Poslední kapkou celého zájezdu byla celodenní brigáda všech divadelních souborů, na kterou jsme přišli jenom my. Emoce mluvily jasně: vykořisťovat se nenecháme. Jedu domů za svým klukem. Druhý den jsme se tajně sbalili a zanedlouho už jsme byli v Praze. Pár hodin nato zvoní telefon, volá můj přítel:

„Kde jsi?“ ptám se nedočkavě.

„Zrovna jsem dorazil do Edinburghu. Chtěl jsem tě překvapit. Sedím u Youngů a jdeme slavit…“

„Žes přijel?“

„Ne, že jste vyhráli hlavní cenu festivalu… musím jít, volají mě k večeři…“