Něco se stalo mojí psýše

Těsně před odjezdem se začalo prosazovat mé ostražité já a připomínat mi, že na jaro mám dost zaflákaná okna, pobolívá mě močový měchýř a na Netflixu číhá nový seriál.

Začnu psát omluvnou SMS „chotní pýše se dnes nezúčastním…“. Vlastní překlep mě rozesměje a hodím mobil do kouta. Potní chýše se nevzdám. Pustím se do pečení bábovky a předstírám, že nikam nejedu, abych ukonejšila neodbytný vnitřní hlas. Zároveň tajně házím do batohu spacák, župan a baterku. Výsledkem této logisticky náročné konspirační akce je připálená bábovka. Ale účel je splněn, ego hlas na chvíli ztichl, a když se probral, už jsem byla na cestě.

Na statku sedělo kolem stolu asi dvacet lidí, probírala se různá témata, filmy počínaje a pozitivní diskriminací konče. Snědli jsme mou bábovku s černou krustou a odebrali se do jurty na nedaleké louce, kde jsme se rozsadili do kruhu. Koloval kovový svícen a každý, kdo ho držel, krátce promluvil o tom, proč je tady.

Poté jsme začali se stavbou kruhové chýše z lískových větví, přes které jsme přehodili deky a celty. Zůstal jen malý otvor, který sloužil jako vchod. Vedle chýše jsme zapálili oheň a umístili do něj asi čtyřicet kamenů. Po několika hodinách byly kameny žhavé a my jsme se začali postupně všichni soukat do chýše. Náš šaman, průvodce a strážce ohně v jednom se posadil doprostřed – na rozhraní ženské a mužské poloviny kruhu. Když jsme byli uvnitř všichni, pomocníci zvenčí našoupali do ohniště uvnitř chýše prvních sedm rozpálených kamenů. Zadek, který spočíval na travnaté hlíně, mě studil jako blázen, obličej naopak začal, díky rozpáleným kamenům, hicovat. Po prvním kole jsme nadzvedli celty a vystrčili na pár minut hlavy ven. Druhé a třetí kolo kvůli fyzickému nepohodlí bránilo jakémukoli hlubšímu zážitku. Šaman zapálil a poslal dál dýmku, ze které se mi nepodařilo bafnout. Na začátku čtvrtého kola přibylo v chýši dalších deset kamenů. Začalo mi bušit srdce a vybavila jsem si praktickou doktorku, jak mi radí, ať po covidu raději vynechám saunu. V pátém kole přibylo ještě šestnáct kusů, horko je nesnesitelné, asi to zabalím. Ještě jen vystrčím o pauze s ostatními hlavu ven… a najednou, při pohledu na Velký vůz a mraky ve tvaru jednorožce, něco povolilo a prostoupil mě nečekaný pocit sounáležitosti, kde nebylo místo pro žádné hodnocení. V šestém kole jsme začali zpívat, ozvalo se i pár výkřiků. Když jsme po třech hodinách vylezli ven k ohni, měla jsem pocit, jako by mi někdo z hlavy vyjmul všechen myšlenkový balast.

Docela lehce se mi píše, nepadlo ani jedno klišé.

Něco se stalo mojí psýše.

Za všechno může potní chýše.