Moje osmnáctka aneb Závist věčně uspěchaného domorodce

Dlouho jsem přijímal české nářky na všechno jako fakt. Ale pak jsem se přestěhoval a objevil osmnáctku. Jedinečný spoj! Kromě toho, že vás za dvacet minut z Dejvic převeze do centra Prahy, připomene našinci, jaké má štěstí. 

Začne to už na Hradčanské, když do tramvaje přistoupí Japonci a Italové ještě omámení Hradem a mně je jako děcku, co jde na Avatara s kámošem, který ho uvidí poprvé. Takže přesně ví, kdy mu spadne brada. Jakmile souprava klesá Chotkovými sady a odhalí se panoráma města, vagon nábožně ztichne. Jenže já vím, že to je teprve začátek, a sleduju cizince jako kouzelník, který co nevidět předvede trik s kartami. 

A je to tady! Přejíždíme Vltavu a při pohledu na Karlův most už některé ženy nekontrolovaně vykřiknou, jako kdyby na něm spatřily zhruba stejně staré Rolling Stones. Zlatá koruna divadla zářící v dopoledním nízkém slunci vžene drobnějším Japoncům do očí slzy dojetí a já je v duchu žádám, ať se rychle mrknou na druhou stranu, jinak jim uteče secesní Topičův dům. Na konci cesty se vůz jako obvykle málem překotí v zatáčce do Spálené ulice, kde, nalehlí v oknech, zkoušíme do mobilů zachytit šum křídel na fasádě obchoďáku, kam je sochař umístil navzdory jedům kritiků všeho. 

Když vystupují, chce se mi za nimi křičet, že všechno, co je dostalo do kolen, je moje! Je v tom závist věčně uspěchaného domorodce, co přišel o optiku zvědavého dítěte, ale i radost, že ve mně dosud hoří plamínek hrdosti na to, kde žiju, aniž bych k tomu potřeboval Rajchlův vlastenecký projev nebo hokejový dres přetažený přes pupek. 

Ve vší počestnosti, chcete-li se v tomto směru otestovat, zkuste osmnáctku.