Pře-lomové období

Cesta k lomu byla romantická – vlakem do Srbska, pak zastávka u „báby“ Kubrychtové, která žila v roubené boudě a vždycky nám dala chleba a lahváč. Pak jsme pokračovali až k místu, kde byl les pěšinou rozdělený na jehličnatý a listnatý, až jsme došli k lomu Liščárna. Z Liščárny jsme pak vyrazili štolou na Malou Ameriku, z té na Velkou – a najednou jsme se ocitli v ráji. Často jsme se v něm zasekli na několik dní a živili se chytáním ryb.

V té době jsem studovala hotelovku, kterou jsem upřímně nenáviděla, při hodinách vaření jsem to byla vždycky já, komu zmodrala bábovka a v kyjevském kotletu se omylem rozteklo máslo. Dopracovala jsem se až k reparátu z technologie přípravy pokrmů, jehož termín byl na konci srpna, a protože nám doma situaci nijak neulehčovali, rozhodly jsme se s kamarádkou, že utečeme na Velkou Ameriku.

Tentokrát jsme slezly rovnou do lomu po tlustém dlouhém laně. Ve spacácích jsme pak přespávaly na otevřené pláži, občas se tam objevil nějaký tramp a vyprávěl nám, jak se ve zdejších štolách schovával německý voják wehrmachtu Hans Hagen. V izolaci temného prostředí nakonec přišel o rozum, takže skončil v blázinci.

V jedné ze štol visel kovový gong. Kdo na něj třikrát zazvoní, brzy se prý s duchem Hanse Hagena potká. Zvonily jsme jako divé, ale duch se někde flákal a nás to za chvíli přestalo bavit.

Po týdnu jsme se staly bohyněmi lomu, samotné ostré holky s kytarou, které asi nemají rodiče.

V hospodě Mořina jsme nikdy nemusely platit, stačilo zahrát Yesterday, místní nám posílali panáky, tlačenku a cigarety – většinou startky bez filtru neboli stařeny. Druhý den jsme to vždycky všechno krásně vyplavaly v lomu.

Asi po třech nedělích jsme z pláže zpozorovaly, jak po laně slézá někdo v obleku, odstrkává se neohrabaně od skály a kleje. Že by někdo od policie? Když doklopýtal až k nám, zjistily jsme, že je to Renatin táta, ředitel restaurací a jídelen. Řekl jen „jedem“, i když, podle mě, by nejraději odhodil oblek a skočil do průzračné vody. Nechtěly jsme si kazit svůj pocit vnitřní pohody nějakou hádkou, a tak jsme nasedly do auta a odjely do Prahy.

Za týden jsem šla na reparát.

„Turnová, jste připravená?“ zeptala se předsedkyně komise.

„Ano.“

„Můžete mi říct, od čeho máte žluté prsty?“

„Od stařen,“ vyhrkla jsem.

„Připravovala jste se zbytečně, přijďte, až bude váš zevnějšek odpovídat úrovni naší školy,“ řekla předsedkyně, která neměla do stařeny daleko.

Jmenovala se Hakenová.