Seriál Studna není ani trochu remake majora Zemana, říká režisérka

Už je to dvacet let, co měl premiéru váš dokument Kristova léta, dámy. Jde o zpověď první generace žen, které, jak stojí v anotaci, „zkusily žít život mužů“. Nemáte chuť se ke svým kamarádkám po „třeštíkovsku“ vrátit?

Mně připadá nejzajímavější, že jsem za těch dvacet let snad nezažila rozhovor, ve kterém by nepadla tahle otázka. Hodinový dokument o pěti třicátnicích, který párkrát vysílala ČT2, a tolik pozornosti. Zvláštní.

Takže se vracet nebudete?

Zvažovaly jsme kdysi, že natočíme pokračování ke svým padesátinám. Myslely jsme, že to tak zhodnotíme a uzavřeme. Jenže v padesáti jsme zjistily, že si rozhodně nemůžeme dovolit něco uzavírat, naopak. Já si třeba připadám pořád jako na začátku. A navíc jsme mezitím do svých životů přitáhly spoustu jiných lidí, které ovšem nemůžeme zatahovat do svého otevřeného „slepičení“. A bez otevřenosti by to nemělo cenu. Dnes by náš dokument pravděpodobně nejvíc nesl téma „ještě před chvílí jsem si myslela, že se mne stárnutí netýká, a najednou dohlédnu na konec“, tedy z obecného hlediska nic objevného, jen velké osobní překvapení a zkoumání, jak s tou omezenou dobou, kdy budeme ještě v jakžtakž použitelné formě, smysluplně naložit.

Vzpomenete si, kým jste byla a o čem jste snila vy v Kristových letech?

Byla jsem v nejlepší formě mentálně i fyzicky a z dnešního pohledu bych řekla, že jsem tu formu trochu prošustrovala. Možná právě proto, že na sny nějak nebylo kdy. Příliš mne zaměstnávalo houževnaté plnění úkolů. Proto teď ta honička, jak ještě dát svému životu smysl.

Je to přesně rok, co měl premiéru Smysl pro tumor. Měl pro vás seriál po odvysílání nějaké delší echo? Zajímavé reakce s ohledem na závažnost tématu, které jím prostupovalo?

Ještě hodně dlouho mi přicházely nejrůznější zprávy od známých i úplně neznámých lidí, jak jim seriál, respektive to, že jsme téma rakoviny otevřeli a dost bez servítků pojmenovávali, pomohlo. Mnoho měsíců po odvysílání jsem byla denně dojatá. A když k tomu přičtu třeba zprávy z Motola, že o sedmdesát procent stoupla čísla v registru dárců kostní dřeně, občas jsem se nemohla ubránit pocitu, že ta naše televizní práce, obecně v podstatě úplně zbytná, může mít i smysl.

Jak jste ten projekt vlastně vstřebala?

Konečně mne donutil na chvíli se zastavit a přemýšlet o svém zdravém životě jako o něčem, co není samozřejmé. Co je mnohem křehčí, než jsem si v obvyklém běhu byla ochotna připustit.

Co vás tehdy během natáčení překvapilo na onkologickém procesu?

Překvapilo mne, jakým tempem jde výzkum. V pár let starém scénáři belgického originálu naši odborní poradci začali škrtat a rušit zápletky, protože medicína postoupila za tu dobu o značný kus dopředu.

V čem konkrétně?

Od zásadních věcí typu postup léčby mladého hlavního hrdiny nebo technologické pokroky v operaci mozku při vědomí, což jsme v seriálu „dělali“ Jirkovi Bartoškovi, až po detaily jako třeba nevolnosti po chemoterapiích. Už jsou na ně léky. Když máte celý díl postavený na tom, jak strašně zle je hlavnímu hrdinovi po první chemoterapii, a dozvíte se, že to už se nestává, je to blbá zpráva pro scénář, ale skvělá zpráva pro onkologické pacienty.

Léčit duši už není stigma

Jak se k vám dostal projekt Studna, šestidílný seriál vycházející ze známé rodinné tragédie, která se stala v roce 1968 ve Vonoklasech?

Na natáčení Smyslu pro tumor mi volali producenti ze Zlína tuhle nabídku. Neznala jsem je a neměla moc mentální prostor, takže jsem rozhovor poměrně rychle ukončila a před štábem jen utrousila nějakou, myslím, trochu uštěpačnou poznámku, ve které padlo slovo Studna, a chtěla jsem rychle pokračovat v práci. A najednou zjistím, že tam všichni stojí a koukají na mne: jako že fakt? Studna? Ale to je strašně zajímavý, ne? Tak jsem trochu zpozorněla.