Švehlovu smrt předpověděl, svoji ne. Příběh českého jasnovidce, který zemřel v Osvětimi 

Chodov 9. listopadu 2022. V potemnělé Staroměstské ulici v centru Chodova na Sokolovsku se schází nevelká skupinka lidí. Chvíli postojí a vyslechnou si proslov několika řečníků. Na dlažbu, ze které září dva nové zlaté čtvercové kameny, pak položí zapálenou svíčku a drobnou kytici. Na kamenech zmizelých, na stolpersteinech, svítí dvě jména – Rudolfa a Gerty (psáno německy Gertrud) Brumlíkových, manželů, kteří oba našli smrt v Osvětimi.

„Gerta z Chodova pocházela, patřila do movité rodiny místního obchodníka Porgese. Rudolf se za ní přistěhoval a vzali se. V rodině ale Rudolfa moc rádi neměli, považovali ho za hochštaplera, který si vymýšlel různé schopnosti,“ řekl mi o pár dnů později tehdejší městský historik Miloš Bělohlávek.

„Poslední roky před transportem do Terezína ani vlastně nežil v Chodově, ale jeho život byl oproti ostatním místním Židům, což byli většinou obchodníci, mnohem zajímavější. I proto jsme tu chtěli kámen na uctění jeho památky mít,“ dodal.

Inklinuje k tajemným vědám

Rudolf Brumlík se narodil 14. prosince 1899 v Brozanech nad Ohří, malé obci, která leží jen několik kilometrů od Terezína. Rodiče se měli co ohánět, postupně se jim narodilo minimálně pět dětí (některé prameny uvádějí až sedm sourozenců), Rudolf byl podle dostupných informací nejmladší.

Po pěti letech v české obecné škole ho rodiče poslali ještě na tři roky do německé měšťanské školy. To stačilo, aby po vzniku Československa mohl začít pracovat jako úředník, předtím ale musel absolvovat povinnou, rok a půl trvající vojenskou službu. Sloužil ve východních Čechách – v Josefově a v Hradci Králové, kde byl přidělen k dělostřeleckému pluku. 

A právě odtud jsou první zmínky o jeho údajných schopnostech jasnovidectví, metapsychologie nebo hypnózy.

„Již od svého útlého mládí inklinuje k těmto tajemným vědám a cítí v sobě zvláštní dar, který právě nutká jej věnovati se tomuto povolání úplně,“ napíše sám o sobě Brumlík o několik let později, když žádá o licenci na provozování „astrologie ve světle vědy astronomické“, jak je uvedeno v dochovaném dopise.

Vojáci mu schopnosti potvrdí i písemně. V celkem čtyřech dopisech z průběhu roku 1921, které jsou uloženy v Národním archivu na pražském Chodovci, to napíše několik z jeho tehdejších velitelů.

„Dělostřelec Brumlík Rudolf, v činné službě hrub. dělostřel. pluku čís. 104, pomocí svého umění v oboru hypnosy přispěl k nalezení ukradených peněz Kč 1.400,– rotm. z pov. Brdličkovi Václavu, začež mu byla vyplacena odměna Kč 300,–,“ uvádí se doslova v dopise z 22. června 1921.

„Stvrzuje se, že Rud. Brumlík pořádal pro vojáky zdejší posádky (v Hradci Králové – pozn. red.) několik telepatických a hypnotisérských. Vyzná se velmi dobře ve svém oboru (…). K pokusům používá svých vojínů-médií a nebylo pozorováno, že by jim to škodilo na zdraví,“ píše v dalším potvrzení osvětový náčelník pluku V. Klier. Představení se prý účastnili i vojenští lékaři, kteří je „sledovali s velkým zájmem“.

Zrod věštce Anonymuse

Do civilu odchází Rudolf Brumlík v dubnu 1921 a začíná se živit jako úředník a později i jako obchodní cestující pro akciovou společnost Centra se sídlem v Děčíně, která vyráběla známý margarín Vitello. Byl to celkem kočovný život, z dochovaných dokumentů vyplývá, že Brumlík se snažil potenciální zákazníky po celé zemi přesvědčovat třeba s pomocí reklamního filmu. Nakolik byl úspěšný, není jasné, ale nakonec vydržel u firmy přes jedenáct let. Až do hospodářské krize, která dolehla na Československo na začátku třicátých let minulého století.

Následující dva roky se protlouká, jak se dá. Jestli je skutečně pravda, že se o okultní vědy zajímal už od „útlého mládí“, jak sám napsal, není zřejmé. Každopádně tím argumentuje už v dříve zmíněné žádosti z 31. října 1934. Je adresována Zemskému úřadu v Praze a Brumlík v ní uvádí, že se kromě astrologie chce věnovat i vědeckému výkladu o životě indických mágů nebo výkladu okultismu. Zjevně si přidává dost zkušeností, například tvrdí, že intenzivně studoval Freudovu psychoanalýzu, frenelogii a povahozpyt nebo že cestoval za studiem do zahraničí, byť o tom není žádný písemný doklad.

„Těžko se podepsaný protloukal, ale podařilo se mu přece procestovati Indii a pomocí berlínské lože mágů vniknouti do různých jinak uzavřených společností. To vše bylo pro podepsaného bohatou zkušeností a praksí, takže dnes může směle říci, že je na tomto poli jistě člověkem něco znamenajícím,“ píše o sobě. Doplňuje, že se stará o slepého bratra a licence by mu pomohla k lepší obživě.

Už před samotnou žádostí, a tudíž i bez licence nabízí věštecké služby a hypnotická představení. Působí především v pražských kavárnách, v průběhu let jich vystřídá celou řadu. Prokazuje se vizitkou se jménem Anonymus s dovětkem, že je řádným členem „Universalie“, mezinárodní společnosti okultních věd v Paříži. A mezi členy, byť řadové, skutečně patřil.

Kvůli nové kariéře si zadává i novinové inzeráty. „Jasnovidec Anonymus a jeho médium účinkují denně od 5. hodiny v kavárně a dancingu Avion, Václavské náměstí čís. 49,“ stojí na jednom z nich.

„Předvídal Švehlovu smrt“

Všímají si ho – zřejmě ale hlavně na jeho popud – novináři, a vyjde tak hned několik článků, kde se o „slavném Anonymusovi“ píše. I tam si zjevně přidává na zkušenostech, a tak se v textech objevují zmínky, že kromě Indie procestoval Mezopotámii nebo Egypt. 

V německy psaném deníku Neuer Morgen autor článku nadšeně popisuje, jak se ho Anonymus ujal a dokonale mu přečetl budoucnost. 

„Mezi jeho návštěvníky patří příslušníci všech tříd a profesí. Zastoupeni jsou politici, spisovatelé i řemeslníci. Není levný, ale tvrdí, že pracoval i zadarmo, pokud neměl jeho zákazník peníze,“ píše se v textu z února 1934.

Asi největší „marketingový“ úspěch se Brumlíkovi daří díky článku s názvem Jasnovidec Anonymus předvídal Švehlovu smrt. Autor textu, který vyšel 16. prosince 1933 v periodiku Malodohodová Tribuna, píše, jak se věštce zeptal na zdravotní stav známého prvorepublikového politika a předsedy tří československých vlád Antonína Švehly. Ten se už v roce 1929 kvůli problémům se srdcem stáhl z politiky, zemřel 12. prosince 1933. Autor článku tvrdí, že setkání s věštcem proběhlo ještě před tímto datem.

„Trvalo dosti dlouho, než jsem obdržel přerývanou odpověď, která svým chladem a úsečností mrazila. Nemohl jsem věřiti slovům proneseným v hlubokém podvědomí, slovům, která by se měla vyplniti, znamenala by nedozírnou ztrátu muže, k němuž všichni hleděli jako k slunci…,“ dodává autor podepsaný zkratkou R. B.

Zamítá se

Jestliže se Brumlíkovi dařilo u novinářů, u úřadů už tak úspěšný není. Ještě jednou na sklonku roku 1934 na Zemském úřadě urguje, že by již potřeboval věšteckou licenci, protože „má naplánovanou pracovní cestu do zahraničí“, konkrétně do Jugoslávie, Bulharska a Řecka.

Žádost prověřovala i policie. V dokumentu nazvaném Vyšetřovací arch k žádosti o udělení žebrácké nebo produkční licence se doslova píše, že nemajetný Brumlík má nestálý výdělek a bez licence nemá šanci na jinou obživu. V části, v níž se uváděly zvláštní okolnosti, ke kterým je nutné přihlížet, policie dokonce uvádí, že Brumlík má „snahu pomoci radou zoufalým lidem“.

Žádost i z těchto důvodů podpoří tehdejší pražský policejní ředitel Vojtěch Dolejš a stejně tak úředníci Zemského úřadu. Jejich nadřízený ji ale nakonec v dubnu 1935 odmítne s odůvodněním, že „povolení provozování porad z oboru moderní metapsychologie a výklad a astrologie se zásadně neudělují“.

Brumlík je zklamaný a s věštěním končí. Už mezitím si ale nachází jiný zdroj obživy. Seznamuje se totiž s Gertou Porgesovou, o deset let mladší dcerou úspěšného obchodníka z Chodova. Po několika měsících se vezmou, pro Brumlíka se jedná v pořadí o druhou manželku. S tou první se rozešel před pár lety. Manželé se stěhují do Chodova, kde někdejší věštec začne pomáhat v tchánově firmě.

Zprávy o Otýlii Vranské

Policie při posuzování žádosti, kterou chtěl Rudolf Brumlík získat v roce 1934 licenci pro věštění, opakovaně uvedla, že má ve svém okolí dobrou pověst a že vždy vedl řádný život. Není to až tak pravda, na policejním ředitelství zřejmě jen neprovedli důkladné zjišťování. Jiným policejním útvarům, a to i v Praze, totiž nebyl Brumlík až tak úplně neznámý.

V lednu 1930 ho například policisté hledali, protože nezaplatil 75 korun za knihy. Při zadržení ho nakonec pustili s tím, že doložil úhradu požadované částky. Oplétačky s policií ale měl už o dva roky dřív, kdy ho opět pražští strážníci vyšetřovali kvůli krádeži stříbrného pouzdra na cigarety včetně kabelky. Brumlík nakonec ženě, kterou okradl v pražské kavárně Zlatá husa, vše vrátil a policisté věc nechali být.

Brumlík po sňatku s Gertou s věštěním zřejmě přestal, rodině ale jeho minulost ležela v žaludku. V březnu 1936 dorazil na pražské policejní ředitelství dopis od Gertina bratra Arnošta Porgese. 

„V zájmu veřejného pořádku sděluji Vám tímto zdvořile, že pan Rudolf Brumlík zasílal poplašné zprávy o zavraždění Vranské (…) Činím Vám toto oznámení k laskavému řízení ve Vašem zájmu, prosím však, aby moje osoba byla chráněna mlčenlivostí,“ uvádí se v dopise. Brumlík se skutečně o případ brutálně zavražděné prostitutky Otýlie Vranské ze září 1933 zajímal. A několikrát navštívil i vyšetřovatele případu, později známého kriminalistu Zdeňka Borkovce. Jestli to bylo z důvodu, aby se ještě víc proslavil, se už nedá zjistit. Policisté se udáním, které poukazovalo i na to, že si za zprávy o Vranské nechával Brumlík platit, zabývali. Nakonec ale šetření zastavili.

Písmeno J

Koncem září 1938 Brumlík rukuje v rámci všeobecné mobilizace. Jen o pár dnů později obsazuje Chodov německá armáda. „Neumím se do obsazeného území navrátit,“ píše v žádosti o umožnění pobytu v Praze.

Co všechno zažíval při následném nástupu nacistů, už nelze z dochovaných materiálů zrekonstruovat, nebylo to ale určitě nic příjemného. V dubnu 1940 se proto (zřejmě i s manželkou) pokouší marně vystěhovat do zahraničí. Perzekuce židovského obyvatelstva byla zcela běžná, jak dokládá záznam z dubna 1941, kdy pražské policejní ředitelství prošetřovalo, zda má Gerta „občanskou legitimaci řádně označenou písmenem J“. Červené J v dokladech znamenalo, že je dotyčný Jude, tedy německy Žid, tedy že patří k židovské menšině. Pro nacisty nehrálo roli, že manželé byli bez vyznání, důležitější pro ně byla jejich rasová teorie, podle níž se lidé dělili na nadřazené árijce a podlidi, mezi které řadili právě Židy.

V protektorátní Praze nakonec pár vydrží přežívat dva roky. Začátkem prosince 1942 ale manželům přichází výzva, aby se dostavili k transportu L z Prahy do Terezína. Z hlavního města vyráží vlak 10. prosince 1942, třiačtyřicáté narozeniny už Rudolf Brumlík slaví o čtyři dny později v táboře, který leží jen pár kilometrů od jeho rodné vesnice.

Dokumenty ukazující, jak život obou manželů v Terezíně probíhal, neexistují. Výjimkou je jediný zápis z února 1943, v němž vedení ghetta oznamuje, že se kvůli nedostatku míst pro držené Židy musí přestavit půda v objektu označeném jako Q 319. Na nevelké ploše bylo zbudováno sedm mansard, do kterých se muselo vměstnat celkem 31 lidí. 

Jednu z mansard užíval i Rudolf Brumlík, který zároveň zastával funkci „staršího domu“ (Hausältester).

V Terezíně přežívali manželé zřejmě spolu, protože oba dva byli zařazeni 18. května 1944 do stejného transportu. Nesl označení Eb a směřoval na východ, konkrétně do Osvětimi.  Zda byli manželé okamžitě posláni do plynových komor, nebo zda v největším nacistickém vyhlazovacím táboře alespoň nějakou dobu přežívali, se už zřejmě nepodaří zjistit. Většina dokumentů byla na sklonku války na příkaz nacistického vedení zničena.

18. květen 1944 byl i podle poválečných československých úřadů posledním dnem, kdy byli manželé prokazatelně ještě naživu. V prosinci 1946 vydal Okresní soud civilní pro vnitřní Prahu u Rudolfa i Gerty Brumlíkových takzvané prohlášení za mrtva. „Rudolf Brumlík stal se od 18. května nezvěstným, kdy byl deportován z tzv. rasových důvodů z Terezína. Pravděpodobné místo úmrtí: neznámý koncentrační tábor na východě,“ uvádí se v dokumentu, který byl vyhotoven na žádost blíže neupřesněné příbuzné Boženy Brumlíkové. Všichni ostatní známí sourozenci Rudolfa Brumlíka v koncentračních táborech zemřeli.

V případě Gerty Brumlíkové požádal o „prohlášení za mrtva“ její dříve zmíněný bratr Arnošt. Tomu se zřejmě ještě před válkou podařilo emigrovat do Palestiny.

„Den 18. 11. 1944 (podle zákona muselo uběhnout šest měsíců ode dne, kdy byl dotyčný naposledy spatřen – pozn. red.), který je posledním dnem doby, jejíž uplynutí zakládá domněnku, že nezvěstná zemřela, jest pokládati za den smrti,“ uvádí se na dokumentu týkajícím se Gerty Brumlíkové z 16. dubna 1947.

Epilog

Chodov, prosinec 2024. Zešeřelou Staroměstskou ulicí v centru Chodova projde občas pár chodců. Zlatých kamenů, které jsou zasazené v chodníku, si všimne jen málokdo. Z transportu Eb z Terezína do Osvětimi bylo spolu s manželi Brumlíkovými zařazeno celkem 2 500 osob. Konce války se dožilo jen 301 z nich.

Text vznikl na základě projektu Terezínské album, který shromáždil některé dokumenty o životě Rudolfa Brumlíka. Další archiválie se podařilo autorovi textu objevit během posledních dvou let v Národním archivu, archivu Památníku Terezín, Státního muzea Auschwitz-Birkenau a dobových novinách. Autor textu děkuje všem, kdo v pátrání pomáhali. Konzultace k jasnovidecké etapě života Rudolfa Brumlíka poskytl Petr Kalač, vedoucí Dokumentačního centra českého hermetismu.