Ty nástupy nám nejdou. Netypický rituál před koncertem

„Máte nějaké společné předkoncertní rituály?“ zeptala se mě reportérka před posledním prosincovým koncertem v Lucerně. Nevěděl jsem, co říct. Cítil jsem, že bych něco odpovědět měl, a taky jsem cítil, že pauza od chvíle, kdy jsem naposledy něco řekl, už je celkem dlouhá a brzo bude nesnesitelná.

Mám to často: někdo se mě na něco zeptá a mě to správný napadne až ve chvíli, kdy už je tazatel pryč. Snažím se zlepšit. A tak jsem si co nejrychleji snažil vybavit jedinou společnou věc, kterou děláme předtím, než jdeme hrát. 

Viděl jsem kytaristu s bubeníkem, jak si jdou dát cigaretu. Viděl jsem basáka Kryštofa, jak dopíjí pivo a pak si sundá a zase nasadí kšiltovku. Viděl jsem sebe, jak si do ruky motám šňůru, kterou potom zapojím do komba. 

Viděl jsem naše společné čekání na domácím koncertě v Pardubicích, kde se těsně před nástupem přiřítil náš zvukař a začal opravovat něco, co se na poslední chvíli rozbilo. Připomínalo to situaci, kdy jsou sprinteři zakleklí ve startovních blocích, ale ta pauza mezi „připravit se“ a „start“ není pár vteřin, je to několik minut. Vyprodanej klub začíná řvát a já stojím čím dál víc vystresovanej za pódiem a kape ze mě pot. V tu chvíli se najednou objevuje spolupořadatel koncertu David, podává mi vychlazenou plechovku a říká: „Dej si redbull!“ Paradoxně mě to uklidňuje. Hážu ho do sebe rychlostí startovního výstřelu a ten opravdový přichází záhy, protože z odposlechů se ozývá hlas zvukaře: „Funguje to, můžete začít!“

A tak jsme začali a byl to tehdy skvělej koncert.  Ale „předkoncertní“ společný rituál tam taky nebyl. Nepřišel jsem na nic, co bych mohl reportérce říct, přitom jsem vnímal její oči lačnící po odpovědi – a taky křeč kameramana, kterého začala trápit tíha kamery. 

A pak to přišlo. V mozku se objevila věta a já ji s nadšením zařval na novinářskou dvojici, až vylekaně poskočila: „Ty nástupy nám nejdou!“ Oči hezké dívky se proměnily v nechápavě vyvalené bulvy se špetkou šoku. Napadá mě, že podobně by se možná tvářila, kdybych jí řekl, ať se okamžitě svlékne a vymění se mnou své boty za moje ponožky a přidá k tomu peněženku. Bylo jasný, že jí to musím dovysvětlit. A tak jsem se nadechl a řekl jí celou pravdu.

„Vždycky když máme začít hrát, žádné startovací společný rituály nemáme. Jenom se podivně přišouráme na pódium a většinou to působí, jako kdybychom tam spíš omylem zabloudili nebo tam nepatřili. Jedna půlka se většinou směje druhý, že je trapná, a naopak. Pak to někdo z nás zhodnotí a řekne do toho polotrapnýho nástupu opakující se větu.

‚Ty nástupy nám nejdou…‘ 

Potom už nám to jde dobře.“

Doufám, že se všem povedl nástup do roku 2025.