Karin Lednická: Co se teď děje ve staré Karviné, je další smutná kapitola

Za ten den jsem poznal její důležité vlastnosti. Pracovitost a poctivost jsou jasné, protože podobný přístup k rozhovoru jsem nezažil. Ač šedá prosincová zima, ona se od osmé ranní prochází Karvinskem s kolegou fotografem a potom od desíti do čtyř se mnou: „Abyste pochopili, o čem vlastně píšu…“

A já měl pocit, že už skoro všechno vím. Že mi nic neobjasnilo novodobou historii česko-polského hornického pomezí lépe než tři díly jejího Šikmého kostela. 

Ale například to, jak byla někdejší Karviná velká (22 tisíc obyvatel) a pěkná (chlouba rodu Larischů), jsem pochopil až teď. Stejně jako fakt, že z města, které ještě v polovině minulého století normálně fungovalo, nezbylo vlastně nic, že je zahlazené. Že bylo určené k zapomnění.

Karin nemluví o tom, kdo tuhle předurčenost v posledních pár letech zvrátil, ale ukažme si na ni. I když se věnuje složitému tématu a debutovala až v padesáti, hned se stala velkou bestselleristkou. A možná jí zatím úplně nedošlo, co vlastně dokázala. „Já jsem Karča z Havířova, která si jen občas překvapeně říká: Tohle se děje mně?“

Uprostřed povídání jsme si začali tykat, protože nám došlo, že jsme si docela podobní. Ukazovala mi právě novou čili dnešní Karvinou. Čtvrť zvanou Stalingrad, jejíž budování slavnostně zahájil Klement Gottwald a dnes je z ní vyloučená lokalita. Vyprávěla mi o zdejších „cikánech“ a já pochopil, že je zná, že se o ně zajímá, že s nimi občas ráda zajde na lahváče, což oceňuju. S člověkem, který úzkostlivě trvá na termínu Romové, ale stejně úzkostlivě se těm lidem vyhýbá, bych si tykat nepotřeboval.

Vzápětí mi došlo, že si s Karin můžu normálně popovídat o Rusech, které mám rád, ale těžko se to vysvětluje těm, kteří Rusko neznají. Ona ho celé projela s dospívajícím synem a všechno odřídila sama (neumí moc couvat, ale to někde na Sibiři nevadí).

Má první tykací věta zněla následovně: „Vždyť ty seš pankáč!“

Pankáč a rebel. Zatímco od prezidenta Pavla dostala medaili, pro některé místní politiky představuje Karin potíž – oni si přejí, aby v oblasti historického středu zničeného města vyrostly haly logistického centra, ona namítá, že by se měly postavit o kus dál.

Těch šest společných hodin jsme jen tak nezávazně klábosili, abychom poznali sebe navzájem a já abych poznal tu Karvinou. 

Samotný rozhovor vznikal až po procházce.   

Když jsem při procházce vyhrkl, že jsi pankáč, zasmála ses, ale nebránila. Tak jak to je: jsi?

Jako jestli jsem nosila křivák naruby a rtěnku si nanášela přímo na zuby? 

Třeba.

Tak to tě zklamu – křivák jsem nosila jen chvilku, lícem navrch, a rtěnku jsem nanášela obyčejně na rty. Ale pokud se rozhodneme považovat za známku punku to, že jsem si odjakživa dělala věci spíše po svém, že pro mě byla důležitá autenticita a potřebovala jsem ve všem, co dělám, cítit smysl, tak jo, asi jsem byla pankáč. A možná jsem jím dodnes.

Víš, co nechápu? Se svojí inteligencí jsi měla strávit revoluci někde na vysoké škole. Co tě o tenhle životní mejdan ochudilo?

Soudružka rozhodovatelka na střední škole, která roztrhla moji přihlášku na žurnalistiku s odůvodněním, že někdo jako já si nezaslouží týt z výdobytků socialistické společnosti. Udělala ze mě autodidakta – to je vlastně fajn. Ale nikdy mi nepřestane být líto, že mě připravila o Prahu druhé poloviny osmdesátých let.

Co se soudružce nelíbilo?

Začalo to vyhazovem naší třídní profesorky, která byla opravdu výstřední, na tu dobu až provokativní – nosila minisukně, culíky s červenými stužkami a byla lesba. V polovině osmdesátek ztělesněná provokace, no a k tomu měla avantgardní vyučovací metody. Vaz jí zlomil výrok, že Kristus byl první komunista. Kdosi to řekl doma – a zbytek si umíš představit. Během vyšetřování vyšlo najevo, že si mě tahle profesorka oblíbila, což vzhledem k její orientaci představovalo pro estébáky vítanou pikantnost. Já si s tímhle v šestnácti absolutně nevěděla rady – samozřejmě jsem vnímala, jak se ke mně profesorka chová, hlavně mezi čtyřma očima, a bylo mi z toho dost úzko. V ten den, kdy dostala výpověď, přišla s papundeklovým kufříčkem a se slzami v očích do naší třídy a ode dveří řekla, že všem odpouští, akorát ode mě by prý takovou podlost nečekala. 

Co tím myslela?

Bůhví, ale ještě víc tím na mě upozornila. Když se mě vyšetřovatel při výslechu poťouchle zeptal, jakýpak jsme měly s vyhozenou profesorkou vztah, bylo mi to tak strašně nepříjemné, že jsem mu ze studu cosi drze odsekla. Bohužel u toho byla přítomna soudružka rozhodovatelka a v jejích očích jsem získala škraloup, protože takhle se přece se soudruhy z StB nemluví. No a když se později podávaly přihlášky na vysokou, náramně se jí hodilo, že jsem pro školní časopis napsala fejeton, ve kterém příhodně nalezla útok na socialistické školství. Bylo vymalováno.

Odmaturovat tě nechali?

To zas jo. V tomhle ohledu mi možná pomohla konformnost mých rodičů, za kterými si estébáci došli do práce. Oznámili jim, že mám průšvih, a zjišťovali, jaký k tomu naši zaujímají postoj. Táta mi to prozradil teprve nedávno.

Kde jsi pracovala v pátek 17. listopadu 1989?

Byla jsem zásobovačkou v Moravských chemických závodech. Což byl významný kariérní posun, protože na předchozím pracovišti mě nadřízený posílal vykonávat různé dělnické profese; zřejmě abych z té matury nezpychla. Chemička byla v tomhle ohledu úlevou, tam se po mně hlavně žádalo, aby na skladě nechyběly pryžové výrobky. Moje tehdejší ambice končily u toho, abych dokázala sehnat klíňáky do škodovek a gufera do tatramatek, protože ohrožení chodu domácností zaměstnanců bylo větším prohřeškem než výpadek výroby; aspoň tak mi to tenkrát připadalo. Zrovna 17. listopadu jsem ale seděla zavřená v garsonce s komplikovaným zraněním kolena, způsobeným vypadnutím z přeplněné tramvaje. 

Jak se k tobě dostávaly informace z Prahy?

Z rádia na baterky. A když baterky došly, tak jsem zůstala v garsonce bez informací. Pro nové jsem dokázala dopajdat do sámošky až na konci měsíce. Dodneška si pamatuju, jak se opírám o berle, prohlížím si plakáty s Václavem Havlem, které oškubal vítr, a je mi smutno, že mě cosi významného minulo.

Intenzivní typ

Jsi rodačka z Karviné, kde byla porodnice, ale vyrostla jsi v Havířově. Obecně to je oblast, ze které pochází spousta dnešních úspěšných lidí, od umělců přes sportovce k modelkám. Máš pro to vysvětlení?

Nevím – možná je to tím, že když člověk pochází z přezíraného, až opovrhovaného regionu, který nevytváří nijak zvlášť podnětné prostředí, musí se snažit dvojnásob. Člověku to dodá drajv, který by třeba jinak neměl. Alespoň v mém případě to tak je. 

Chápu správně, že je tvůj život zásadně ovlivněný krajem, ze kterého pocházíš?

Asi ano, ale těch faktorů je víc. Ačkoli… ono se to prolíná. Z dětství si pamatuju trvalý pocit, že nikam nepatřím, nezapadám, což nemusí nutně souviset s regionem, ale třeba i s mým osobnostním založením. Tenhle svůj pocit jsem propsala v Kostele do postav Julky a Ženky – obě hledaly způsob, jak se vymanit z okolní konformity. Nechtěly se vymezovat, to ani já, jen zkrátka usilovně hledaly, jak do svého života dostat něco víc, co přesahuje každodenní bytí. Když se teď za tím obdobím ohlížím, vidím tlustou osamělou holku, která se utíká ke knížkám a na dlouhé procházky. Nebylo s kým sdílet sny, úvahy. Ona každodennost byla všudypřítomná a neuměla jsem se z ní tenkrát vymanit jinak než ve vlastní hlavě.

Našli bychom ve tvém havířovském dospívání událost, která zásadně ovlivnila celou další cestu?

Když se teď nad tím zamýšlím, naskakují mi výjevy z raných školních let, které mohly, ale nemusely být formativní. Sluncem zalitá je vzpomínka, kdy mě babička Boženka bere po každé výplatě do knihkupectví nebo když paní učitelka Dluhošová pořádá pro své žáky domácí čtenářské dýchánky s bábovkou a hrou na klavír. Nebo když s našima jdeme v neděli na procházku, kupujeme si v Labužníku vanilkovou zmrzlinu a koukáme na nedostupné škodovky v Mototechně. 

A naopak?

Protilehle stojí třeba trauma ze začátku školního roku, až se mi zase při zdravotní prohlídce budou smát, že vážím nejvíc ze třídy. Ale nemá smysl uchylovat se k sebelítosti, podobnými zážitky si prošla spousta lidí. Jako červená nit se vzpomínkami na dětství vine spíše ten pocit jakési nenaplněnosti. Nemohoucnost. Neschopnost najít něco smysluplného, čemu bych se mohla věnovat. Tohle mě formovalo zcela jistě – když jsem konečně našla, co mi dává smysl, věnovala jsem se tomu nadoraz. Jsem holt takový intenzivní typ.

Kdy jsi ten smysl poprvé našla? 

Chtěla jsem ho najít v tenisu, ale ten mi moc nešel. Lepší už to bylo, když jsem zkraje devadesátek začala dělat novinařinu nebo když jsem pak studovala v Anglii. A hlavně když jsem se stala matkou – to byl nejvýznamnější moment. 

Žila jsi obklopena horníky, ale sama jsi z úplně hornické rodiny nebyla. Jak jsi havířskou atmosféru všude kolem vnímala? 

Ale já z hornické rodiny byla, všichni muži z maminčiny strany fárali. S babičkou jsme jezdily na návštěvy do kolonií na Karvinsku i Ostravsku a byl to velmi vlídný svět plný laskavých lidí… Že žije v hornickém kraji, o tom člověk nepřemýšlel, šlo o všudypřítomnou danost, která ale neměla žádné znaménko, pozitivní ani negativní. Bylo normální, že školní výuku přerušil příchod náborářů ze šachty. Bylo normální, že šla spousta spolužáků ze základky pracovat na šachtu nebo do jiného podniku, jehož činnost souvisela s těžbou. Bylo normální vidět v domácnostech sošky horníků, kahany, uniformy. A za normální jsme brali třeba i to, že v hospodách u brigošbaráků, tedy ubytoven pro brigádníky, je každý večer šílený hukot. Co mohli dělat, když je kdosi vytrhl z kořenů kdesi na východním Slovensku a přivezl k nám rubat uhlí? Neměli tady nic než šachtu, ubytovnu a hospodu.

Zajímal tě jejich svět? 

Jasně. Proto jsem nechodila do hospody Severka před barákem, ale do Lučiny, kousek od ubytovny Korčagin. Tam jsem uzavřela první kšeft svého života – spousta těch chlapů byla pologramotných, takže mi za vypsání poštovní složenky kupovali pivo. Bavilo mě s nimi mluvit; bylo to jako výlet do nového, neznámého světa. Ta jejich logika! Například Laco kdesi od Vihorlatu mi jednou vysvětlil, že si neumývá černotu okolo očí, aby baby poznaly, že je havíř a má prachy… 

Líbí se mi, jak o něm mluvíš s porozuměním.

Pohrdavě se ušklíbat nad těmito lidmi je hloupost – kdesi doma na vesnici je naverboval sociální inženýr a nechal je v tom plácat. A mnohdy třeba i uchlastat nebo jinak padnout na hubu… Kdo asi tak bydlí ve vyloučených lokalitách ve všech posthornických regionech, že? 

Však jsme dnes viděli – převážně nezaměstnaní Romové.

No jo, a nejen Romové. Porevoluční společnost je dostala do situace, se kterou si nevědí rady; ostatně ani sama společnost si s tím neví rady, že. Je tady spousta naštvaných lidí, kteří jim nadávají do vyžírek, a proti nim stojí jiní, co ty naštvané označují za rasisty. V jejich nekonečných disputacích ovšem zaniká podstatné téma – tedy že pro spoustu lidí z vyloučených lokalit je svoboda zátěž. Tohle zjištění je jedním z mnoha, na které jsem přišla při lahváči na Stalingradě a na podobných místech. Nikoli nepodstatná část zdejších lidí by se ráda vzdala části svobody výměnou za přehlednost dřívějšího života. Není to tak, že odmítají převzít odpovědnost za svůj život do vlastních rukou – oni se to neměli kdy naučit a vyplácením dávek je to nenaučíme. Často v sobě nemají vnitřní imperativ pracovat, mnohdy nevnímají význam vzdělání. Jeden z nich mi řekl: „Za komunistů to bylo lepší, bo to jsem musel robit.“ Ale nechme toho raději, takhle složitý problém dnes nevyřešíme.

Nekonečná devastace

Zajímala tě v mládí složitá novodobá historie kraje, do něhož ses narodila?

V dětství ne, nebylo se o tom s kým bavit, zrovna u nás doma se o ničem takovém nemluvilo. Tabu. Hlavně se do ničeho nezaplést! Chápu, že se mě tím rodiče snažili chránit, ale mně by se mnohem více líbilo vyrůstat v podnětnějším prostředí, kde by vládla alespoň v rodině větší otevřenost a důvěra. Ale na druhou stranu mi to umožnilo odmaturovat a později při literární práci lépe chápat tíhnutí k tomuto druhu konformity.

Dnes částečně žiješ i v Praze. Narážíš na to, že vzdělaným Pražákům, kteří by ti měli být duševně blízko, chybí zkušenost z okraje? Že z centra nedohlédnou na periferii?

Prahu miluju, ale tím spíš si uvědomuju odlišnou perspektivu pohledu na spoustu témat. Významnou roli v tom bohužel sehrávají zakořeněná rezidua normalizační propagandy a návazně to, čemu se říká konfirmační zkreslení. Lidi v Praze třeba znovu a znovu překvapuje, že Karvinsko a Ostravsko nebyly kdysi tak rudé, jak se domnívají. 

Z čeho vycházíš?

Bráno na základě bílých lístků při volbách v osmačtyřicátém roce (ukazujícím, kolik lidí na protest nevolilo prorežimní Národní frontu) byla Praha třikrát rudější než Ostrava – a Kladno devětkrát rudější než Karviná. Po vydání Šikmého kostela se situace kolem vnímání regionu začíná měnit, což je pro mě úleva a radost. Například nedávno Akademie věd podpořila návrh, aby byl střed staré Karviné prohlášen za krajinnou památkovou zónu; to je zásadní posun. Vím, že podobný krok chystá i Národní památkový ústav a Senát. Ministr kultury označil tuto problematiku za jednu z priorit roku 2025. Děje se spousta dobrého, za to jsem vděčná. Z nově nabyté znalosti a ochoty o věcech přemýšlet v jiných perspektivách se začíná rodit odlišný přístup ke kdysi devastovanému a přezíranému regionu.

Díkybohu. 

Jo, Karvinsko změnu v přístupu potřebuje. Ale zase by nebylo dobré nasadit si růžové brýle a nevidět, že některé stereotypy zůstávají – vem si třeba, jakou čočku dostala ředitelka Národní galerie Alicja Knast za výrok o kolonialismu ve střední Evropě. Lidi se jí smáli, nadávali, a přitom se z toho mohla rozvinout podnětná debata. 

Například o tom, jestli nově vzniklé Československo v určitém smyslu nekolonizovalo Těšínsko, protože potřebovalo jeho nerostné bohatství a pracovní síly? 

On to Masaryk napsal v dopise Benešovi jednoznačně: „Musíme získat Karvín, jeho uhlí. Když budeme mít dostatek uhlí, posílíme svůj vliv ve středoevropském prostoru.“ Cituju teď volně, ale obsah zůstal zachován. No a jak víme, hranice mezi nově vzniklými státy byla stanovena tak, že Československo původní Karvinnou, její uhlí, dráhu i pracovní síly skutečně získalo. Že v tom procesu popřelo právo významné části místních lidí na sebeurčení, o tom už se moc nemluvilo. Stejně se mlčelo o následné tvrdé čechizaci zdejšího školství i pracovního prostředí. V jiném dopise Masaryk nazval místní obyvatele „negramotnými lidmi, bolševismem polského vydání“. Možná i s ohledem na potenciální dopad tohoto výroku se do původní Karvinné odvážil přijet až v roce 1930.

Co z onoho „Karvína“ zbylo, to vím díky poslednímu dílu Kostela a dnešní procházce. 

Nic. Po sto letech jen nekonečná devastace všech hodnot přírodních, společenských, ekonomických. Zřejmě se shodneme, že Československo zde po rozpadu Rakouska-Uherska rozšiřovalo svůj teritoriální vliv kvůli hospodářským a mocenským zájmům – a nepřibližuje se to definici kolonialismu? Opravdu se musíme sveřepě držet definice kolonie jakožto zámořského území? Nemohli bychom otevřít hlavy i vůči jiným výkladům tohoto termínu a podívat se na naše vlastní dějiny z perspektivy pohraničí? Objektivněji se nám pak bude posuzovat třeba i to, co se na Těšínsku stalo v říjnu 1938 a dál. Myslím, že by nám to velmi prospělo.

Pod praporem družby

Proč jsi začala psát až ve středním věku?

Psala jsem tak nějak odjakživa, byl to pro mě útěk. První literární cenu jsem získala za slohovou práci na téma Jak se bojím americké neutronové bomby. Nás tehdy opravdu děsili líčením, že se po výbuchu vypaříme a zbydou z nás stíny na zdi… Při své imaginaci a nemožnosti někomu se svěřit jsem do slohovky vepsala všechny svoje paralyzující strachy. Neřekli, že je to do soutěže – až pak mi oznámili, že jsem vyhrála a získala právo být vyfocena s praporem Okresního výboru PO SSM. Musela jsem si vzít pionýrský kroj a odjet do Karviné, kde tu vyplašenou holku vyfotili jako představitelku nejmladší generace, která za pomoci slov bojuje proti americkému imperialismu. 

Jak ses s tou podivnou příhodou vypořádala?

Rozhodla jsem se napsat příběh úplně jiný, dnes bychom tomu asi řekli autofikce. Ten moje češtinářka pochválila, poslala do jiné soutěže – a po několika týdnech se rukopis vrátil s poznámkou, že prý se jedná o plagiát. Blbé bylo, že jsem údajně napsala plagiát Metráčka, kterého jsem nečetla, protože mě ten žánr nebavil. Tohle nepravdivé nařčení moje třináctileté já strašně namíchlo a od dalšího psaní nadlouho odradilo. 

Od dětství jsi občas musela jezdit přes území staré Karviné, která už se rozpadala. Jak na tebe tohle místo působilo?

Vedla tudy každá cesta z Havířova do okresního města Karviná a mě ten prostor odjakživa čímsi fascinoval, přitahoval. Cítila jsem jeho silnou energii, genia loci. Představovala jsem si příběhy lidí, kteří bydleli v chátrajících a postupně demolovaných vilách a domcích. Tesknota, strašlivá nespravedlnost. Vztek nad tou zpupností, arogancí moci, to jsem cítila.

Nepřipadalo ti divné, jak je tam ten kostel nakřivo?

Věděla jsem samozřejmě, že se zešikmil a propadl kvůli poddolování, ale nepřemýšlela jsem o tom. Všude kolem byly tisíce dalších známek devastace způsobené uhelnou těžbou, kostel byl součástí bezútěšného celku. Z té arogance vůči krajině, vůči lidem, vůči všemu, z té jsem se odjakživa zalykala bezmocí. Vypsala jsem se z ní v Šikmém kostele. 

Říkáš, že jsi v raném mládí dělala podřadné manuální práce. Mělo to pro tebe nějaký smysl?

Podřadné ne; spíš těžké. Ometání šanonů ve sklepním archivu bylo náročné psychicky, na můj vkus mi tam dělalo společnost příliš mnoho osminohých i čtyřnohých živočichů. A zametání vapexu ve skladu technických olejů byla makačka fyzická, nikdy už jsem se tolik nenadřela. Po první šichtě jsem myslela, že umřu, ale naučilo mě to mít úctu k práci rukama. K lidem, kteří ji vykonávají. A taky mě to naučilo několik cikánských písniček a umění vydobýt si prostor ve smyslu – nikdo mě tady nebude plácat po zadku – a naopak: každý bude respektovat, že moje cigarety jsou moje cigarety. Dobrá škola to byla, ale nebudu předstírat, že bych raději nestudovala vysokou v Praze.

Klíčová pro tebe musela být cesta na studia do Británie – jak k tomu tenkrát došlo?

Jednoduše. Jakmile jsem si po listopadu 1989 doléčila pochroumané koleno, dala jsem výpověď v chemičce, nastoupila do soukromého rádia a začala psát pro noviny. Zároveň s tím jsem pařila v ryze devadesátkovém stylu…

… co si pod tím představit?

Jeden čas jsem přebývala s partou přátel v dřevostavbě zrušené vinárny na ostravské Černé louce, kam jsme si pořídili zubní kartáčky a přikrývali se prapory, co tam zbyly po slavnostech internacionální družby. Pak jsem se přesunula do Prahy a bydlela s jinými lidmi kousek od Karlova mostu, kde jsem přes den turistům vplétala bavlnky do vlasů, abych měla večer na útratu v Jo’s Baru – neopakovatelné časy, nekonečný mejdan. Zhruba po dvou letech jsem si uvědomila, že mi chybí vzdělání, tak jsem se zadlužila, odjela autokarem do Londýna a zapsala se do školy. Peníze pokryly školné jenom na omezený čas, ale Londýn byl přesto významnou životní výhybkou. Poprvé jsem se cítila respektovaná. Ve škole někoho skutečně zajímalo, co si myslím. Londýn mi dodal sebeúctu, víru v sebe sama. Stal se tím formativním prostředím, které jsem do té doby marně hledala.

Pletu se, nebo jsi poměrně odvážný typ?

Z čeho usuzuješ?

Ze všeho, co zatím říkáš… Nebo z toho, cos mi řekla na procházce – že jsi se synem projela Rusko a postsovětské republiky. Proč tě to lákalo? 

Lákalo nás to s Davčou oba, od raného dětství miloval zeměpis. Vlastně s tím nápadem přišel on, tak jsme to vzali od Ukrajiny přes Arménii, Gruzii, Kyrgyzstán a dál na Sibiř, navíc s uskočením do Pobaltí. 

Co ti to dalo?

Strašně moc, ve všech myslitelných ohledech, to by vydalo na samostatný rozhovor. Takové cestování mě baví ze všeho nejvíc – projíždět zemi křížem krážem, setkávat se s lidmi, mluvit s nimi… Je to jako dostat dárek od života. K tomu připočti bezpočet krásných míst a hlavně: kolik úžasného času jsem mohla intenzivně strávit se svým synem!

Měla jsi při těch cestách někdy strach?

Z lidí nikdy, nebyl důvod. A všelijaké patálie musí holt člověk brát jako součást cesty – třeba když nám v Arménii začal v silném dešti erodovat svah na čelní sklo auta, to jsem se modlila. Nebo když jsme v Kyrgyzstánu načepovali „grjaznyj“ benzin a pak nám ve skalách chcíplo auto. Nebo v Ulan-Ude, kde nám zmatená paní recepční zablokovala platební kartu a my zůstali bez peněz. Naštěstí úřednice v bance jakýmsi kouzlem zařídila, že jsem si mohla prostřednictvím zablokované karty vybrat dostatečnou hotovost na zbytek pobytu; nechci vědět, jak to udělala. Akorát je mi líto, že ji pak urazila bonboniéra, kterou jsem přinesla jako poděkování. I tohle je Rusko – lidi ti velmi ochotně pomůžou, ale tvůj vděk je nezajímá. Odmávnou ho, jako že to nestojí za řeč, a jdou si po svém.

Neztratit sama sebe

V posledních letech bojuješ za starou Karvinou; za to, aby v jejím historickém centru nevyrostla fabrika. Neleká tě, že sis tím nadělala hodně vlivných nepřátel?

Odpovím ti slovy jedné postavy ze třetího dílu – když se jich budeme bát, tak jsme prohráli sami se sebou. Jo, dostala jsem pár hnusných anonymních vzkazů a varování. A jo, jelo za mnou onehdy v noci divné auto. Ale mnohem více příběhů tohoto typu by ti jistě uměl dodat tvůj redakční kolega Kmenta – nechceš mu říct, ať se privatizaci OKD pověnuje? Protože to, co se teď děje ve staré Karviné, je její další smutná kapitola. Zpackaná privatizace OKD položila tenhle region na lopatky. Připravila zdejší lidi o práci, se kterou se identifikovali, některé o celoživotní úspory, mnohdy i o důstojnost. Řekla bych, že společnost jim dluží přinejmenším tolik, aby se věci konečně pojmenovaly pravými jmény. 

Nechtěla bys porevoluční Karviné věnovat svou příští knížku?

Jde o jedno z témat, nad kterými přemýšlím, ale především to představuje pole neorané pro historiky, sociology a investigativce. Sama zatím opravdu nevím, do čeho se pustím. 

Většina lidí na Karvinsku považuje za hlavního porevolučního hrobaře svého kraje podnikatele Zdeňka Bakalu. Není načase, aby ses s ním sešla a zkusila mu vysvětlit důvody? 

Zdeněk Bakala je bezesporu významným aktérem. Ano, lidi tady na něj mají vztek, do značné míry oprávněně. Když ale toto téma zvednou na besedách, říkám jim, že bez vydatného přispění politiků od devadesátých let do současnosti by se tohle všechno nestalo… Pokud by se se mnou chtěl sejít, přijmu to. Třeba by ho zajímaly obecně prospěšné oblasti byznysu na Karvinsku… Když tohle říkám, uvědomuju si, že to zní dost naivně. Nicméně hoďme to do placu – budu mít na jaře sérii besed ve Švýcarsku, kde Bakalovi pobývají, tak by se to dalo spojit.

Loni jsi završila své velké dílo, možná životní dílo…

… jo, jo, to mi nedávno napsal jeden čtenář, že Šikmý kostel je tak hluboký zářez, že už nic dalšího napsat nemusím. Vím, že to myslel jako kompliment, ale asi ho neposlechnu, protože přemýšlím o dalších tématech.

Máš teď silný hlas, vliv, jistě i peníze jako nikdy dřív. Jsi šťastná?

Štěstí je velmi mihotavá emoce. Spíš řeknu, že jsem spokojená – a hlavně se snažím v tom všem, co jsi vyjmenoval, neztratit samu sebe.