Karin Lednická: Co se teď děje ve staré Karviné, je další smutná kapitola

Za ten den jsem poznal její důležité vlastnosti. Pracovitost a poctivost jsou jasné, protože podobný přístup k rozhovoru jsem nezažil. Ač šedá prosincová zima, ona se od osmé ranní prochází Karvinskem s kolegou fotografem a potom od desíti do čtyř se mnou: „Abyste pochopili, o čem vlastně píšu…“

A já měl pocit, že už skoro všechno vím. Že mi nic neobjasnilo novodobou historii česko-polského hornického pomezí lépe než tři díly jejího Šikmého kostela. 

Ale například to, jak byla někdejší Karviná velká (22 tisíc obyvatel) a pěkná (chlouba rodu Larischů), jsem pochopil až teď. Stejně jako fakt, že z města, které ještě v polovině minulého století normálně fungovalo, nezbylo vlastně nic, že je zahlazené. Že bylo určené k zapomnění.

Karin nemluví o tom, kdo tuhle předurčenost v posledních pár letech zvrátil, ale ukažme si na ni. I když se věnuje složitému tématu a debutovala až v padesáti, hned se stala velkou bestselleristkou. A možná jí zatím úplně nedošlo, co vlastně dokázala. „Já jsem Karča z Havířova, která si jen občas překvapeně říká: Tohle se děje mně?“

Uprostřed povídání jsme si začali tykat, protože nám došlo, že jsme si docela podobní. Ukazovala mi právě novou čili dnešní Karvinou. Čtvrť zvanou Stalingrad, jejíž budování slavnostně zahájil Klement Gottwald a dnes je z ní vyloučená lokalita. Vyprávěla mi o zdejších „cikánech“ a já pochopil, že je zná, že se o ně zajímá, že s nimi občas ráda zajde na lahváče, což oceňuju. S člověkem, který úzkostlivě trvá na termínu Romové, ale stejně úzkostlivě se těm lidem vyhýbá, bych si tykat nepotřeboval.

Vzápětí mi došlo, že si s Karin můžu normálně popovídat o Rusech, které mám rád, ale těžko se to vysvětluje těm, kteří Rusko neznají. Ona ho celé projela s dospívajícím synem a všechno odřídila sama (neumí moc couvat, ale to někde na Sibiři nevadí).

Má první tykací věta zněla následovně: „Vždyť ty seš pankáč!“

Pankáč a rebel. Zatímco od prezidenta Pavla dostala medaili, pro některé místní politiky představuje Karin potíž – oni si přejí, aby v oblasti historického středu zničeného města vyrostly haly logistického centra, ona namítá, že by se měly postavit o kus dál.

Těch šest společných hodin jsme jen tak nezávazně klábosili, abychom poznali sebe navzájem a já abych poznal tu Karvinou. 

Samotný rozhovor vznikal až po procházce.   

Když jsem při procházce vyhrkl, že jsi pankáč, zasmála ses, ale nebránila. Tak jak to je: jsi?

Jako jestli jsem nosila křivák naruby a rtěnku si nanášela přímo na zuby? 

Třeba.

Tak to tě zklamu – křivák jsem nosila jen chvilku, lícem navrch, a rtěnku jsem nanášela obyčejně na rty. Ale pokud se rozhodneme považovat za známku punku to, že jsem si odjakživa dělala věci spíše po svém, že pro mě byla důležitá autenticita a potřebovala jsem ve všem, co dělám, cítit smysl, tak jo, asi jsem byla pankáč. A možná jsem jím dodnes.

Víš, co nechápu? Se svojí inteligencí jsi měla strávit revoluci někde na vysoké škole. Co tě o tenhle životní mejdan ochudilo?

Soudružka rozhodovatelka na střední škole, která roztrhla moji přihlášku na žurnalistiku s odůvodněním, že někdo jako já si nezaslouží týt z výdobytků socialistické společnosti. Udělala ze mě autodidakta – to je vlastně fajn. Ale nikdy mi nepřestane být líto, že mě připravila o Prahu druhé poloviny osmdesátých let.