Jednota peklem může být. V čem je nebezpečné volání po ní

Poslednímu novoročnímu projevu prezidenta Pavla se vyčítá, že potřebu jednoty málo zmínil či zdůraznil. Zmínil ji možná až moc. Já přece jednotu s proruskými živly v této době v žádném případě nechci. Spojovat se dnes s ruskými přáteli znamená v ruském pojetí vazalství. Jednota je nebezpečná, kdežto různost je přirozená. Za touto kratičkou větou skrývá se pestrá nekonečnost variant – kdo, kdy, s kým a proč, do jaké míry se s někým spojuje či nespojuje, to je odpověď, ne jednota proti nejednotě. V přírodě, která příliš filozofováním netrpí a nevyznává pravděpodobně žádná ideová stanoviska, panuje především nejednota brouků, lidí, kamení i inertních plynů. Nejednota je zdrojem pohybu a vynalézání nových a nových nejednot či nesvorností, které něco spojují a něco ne.  

Máme prý být jednotní jako Svatoplukovi synové s pruty. Jednota je síla. Nejednota je zlo. Tento politický kýč platí celé věky. Hodí se do války a podobně vyostřených okamžiků. Pro mír je vhodnější různost. Proto ve válkách panuje jistota pořádku a slepého vidění na všech stranách, kdežto v míru je chaos, krása svobody a zmatek nejistot. 

Havel měl strhující heslo, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. V sametovém puči proti totalitě znělo povzbudivě. Zcela pravdivé ovšem není, pravda a láska mnohdy šeredně prohrávají, lež a nenávist triumfuje. S tím by ovšem nikdo do společenských zápasů, mnohdy krvavých, nešel. Ani ty Havlovy dvojice nesedí zcela. Pravda vyvolává často nenávist, kdežto z lásky se někdy lže, byť třeba i milosrdně.