Já se tak bála, abyste nezačal mluvit! Komunistická zvůle, nekalé živly a samizdat

Ke třetím narozeninám dostal Josef Mlejnek hříbě. Rodina žila na statku dědečka z matčiny strany nedaleko Žatce, hospodářství prosperovalo. O několik měsíců později přišla kolektivizace. Majetky museli vložit do JZD a strpět jízlivé poznámky sousedů. Psal se rok 1950. 

Otec začal pracovat jako hajný ve vojenských lesích na Karlovarsku, v roce 1962 se rodiče přestěhovali na Vysočinu, kde si pan Mlejnek našel místo u lesního závodu ve Světlé nad Sázavou. Josef zůstal v Karlových Varech. Studoval gymnázium, nechtělo se mu měnit školu. Bylo mu šestnáct, rodiče přesto svolili. Bydlel na internátu, rád obcházel antikvariáty – díky svému učiteli češtiny se seznamoval i s autory, jejichž knihy u nás v té době příliš nevycházely.

Po maturitě se přihlásil do Brna ke studiu psychologie. Komise oslněná jeho znalostmi a rozhledem mu doporučila filozofii, ke které si přibral biologii. V té době už měl za sebou také první básnické pokusy… 

Vystoupit z řady

Po absolvování vysoké školy získal zaměstnání v Okresním kulturním středisku v Havlíčkově Brodě. Zasedal v porotách literárních soutěží, organizoval ochotnické spolky. V souvislosti se sovětskou invazí měl konflikt s nadřízeným. Dal výpověď a stal se vedoucím místního kina. 

Relativní volnost ve výběru promítaných filmů, která provázela konec šedesátých let, ukončila v roce 1973 směrnice, jež nařídila snižovat podíl západní kinematografie a… zvyšovat tržby. Josef Mlejnek, kterému tehdy bylo sedmadvacet let, absurdní opatření kritizoval, což ho opět stálo místo. Byl uklizen do okresní knihovny, kde dostal na starost správu fondů a katalogizaci.