Já se tak bála, abyste nezačal mluvit! Komunistická zvůle, nekalé živly a samizdat

Ke třetím narozeninám dostal Josef Mlejnek hříbě. Rodina žila na statku dědečka z matčiny strany nedaleko Žatce, hospodářství prosperovalo. O několik měsíců později přišla kolektivizace. Majetky museli vložit do JZD a strpět jízlivé poznámky sousedů. Psal se rok 1950. 

Otec začal pracovat jako hajný ve vojenských lesích na Karlovarsku, v roce 1962 se rodiče přestěhovali na Vysočinu, kde si pan Mlejnek našel místo u lesního závodu ve Světlé nad Sázavou. Josef zůstal v Karlových Varech. Studoval gymnázium, nechtělo se mu měnit školu. Bylo mu šestnáct, rodiče přesto svolili. Bydlel na internátu, rád obcházel antikvariáty – díky svému učiteli češtiny se seznamoval i s autory, jejichž knihy u nás v té době příliš nevycházely.

Po maturitě se přihlásil do Brna ke studiu psychologie. Komise oslněná jeho znalostmi a rozhledem mu doporučila filozofii, ke které si přibral biologii. V té době už měl za sebou také první básnické pokusy… 

Vystoupit z řady

Po absolvování vysoké školy získal zaměstnání v Okresním kulturním středisku v Havlíčkově Brodě. Zasedal v porotách literárních soutěží, organizoval ochotnické spolky. V souvislosti se sovětskou invazí měl konflikt s nadřízeným. Dal výpověď a stal se vedoucím místního kina. 

Relativní volnost ve výběru promítaných filmů, která provázela konec šedesátých let, ukončila v roce 1973 směrnice, jež nařídila snižovat podíl západní kinematografie a… zvyšovat tržby. Josef Mlejnek, kterému tehdy bylo sedmadvacet let, absurdní opatření kritizoval, což ho opět stálo místo. Byl uklizen do okresní knihovny, kde dostal na starost správu fondů a katalogizaci.

Ani tady se ale nevyhnul komunistické zvůli v podobě povinného vyřazování „závadných“ autorů a titulů. Poradil si s tím po svém. Desítky knih, u nichž předpokládal, že se ocitnou na indexu, odnesl v předstihu domů. Další svazky, které byly posléze rovněž označeny jako nežádoucí, odepisoval jako opotřebované a odvážel je do rezervních skladů.

Balancování mezi věrností vlastním ideálům a loajalitou k zaměstnavateli se mu čím dál víc zajídalo. Jeho snahu, aby nezpůsobil komplikace příbuzným a kolegům, ilustruje následující historka: „Ředitelka knihovny dostala za úkol přečíst nám prohlášení proti Chartě. Shromáždili jsme se v její kanceláři, já se kousal do rtů, a když ostatní odešli, řekla mi: Já jsem se tak bála, že začnete mluvit!“

Po zveřejnění Charty 77 následovala takzvaná anticharta – tehdejší celebrity se vyslovily proti „ztroskotancům a samozvancům“. V Josefu Mlejnkovi naopak sílilo přesvědčení, že musí vystoupit z řady. V roce 1981 podepsal Chartu a nechal se zaměstnat v zemědělském družstvu.

Psací stroj s pamětí

V mimopražském prostředí to disidenti měli v některých ohledech složitější než v hlavním městě. Byli ve svých postojích osamělí nebo jich naopak bylo víc a Státní bezpečnost se snažila regionální „hnízdo odporu“ o to usilovněji rozprášit či zastrašit. 

To byl i případ Vysočiny: v Havlíčkově Brodě StB sledovala někdejšího želivského opata a politického vězně Bohumila Víta Tajovského, ve vsi Pohled přechodně bydlela zpěvačka Marta Kubišová, v Dolním Městě divadelní a literární kritik Sergej Machonin a do Petrkova se k bratrům Reynkovým (synové básníka a grafika Bohuslava Reynka a jeho francouzské manželky Suzanne Renaud) sjížděly další „nekalé živly“. 

V roce 1983 se Josef Mlejnek přestěhoval do Prahy. Bylo mu třicet sedm a byl čerstvě rozvedený. Známí z chartistických kruhů ho přesvědčovali, aby se stal mluvčím Charty a zastupoval věřící – katolíkem byl od roku 1967. Odmítl s tím, že nechce vystavovat dalším problémům svoji bývalou manželku a děti. 

Uvítal však nápad politologa, filozofa a rovněž chartisty Rudolfa Kučery, aby přispíval do samizdatové kulturní revue Střední Evropa. Do prvního čísla napsal polemiku s Milanem Kunderou, který krátce předtím zveřejnil esej Oloupený Západ neboli Tragédie střední Evropy. Záhy se zapojil do podobného projektu s názvem Pražské komunikace, kde vedle překladů vycházely texty Jiřího Oliče, Jáchyma Topola, Petrušky Šustrové či Evy Kantůrkové. 

Na tehdejší poměry probíhalo vydávání obou časopisů téměř profesionálně: zkraje jej zajišťoval tým písařek, v roce 1985 jejich práci zčásti nahradil psací stroj s pamětí a o něco později počítač IBM, na kterém vznikala i samizdatová Revolver Revue. 

Mezi Prahou a Vysočinou

Po přestěhování z Vysočiny byl zaměstnán jako čerpač u podniku Vodní zdroje, později jako mazač v holešovických chladírnách. V dubnu 1989 se stal topičem ve Fakultní nemocnici Pod Petřínem. 

Po pádu komunistického režimu se naplno věnoval vydávání časopisu Střední Evropa, v roce 1996 nastoupil do kulturní rubriky Lidových novin, o dva roky později přestoupil do Mladé fronty DNES. V roce 2006, to mu bylo šedesát, odešel do předčasného důchodu.

Nyní žije střídavě v Praze a v Lípě u Havlíčkova Brodu. Svými kritikami, překlady z francouzštiny a polštiny i básněmi přispívá do Katolického týdeníku, Divadelních novin či čtrnáctideníku A2.

V rámci projektu zpracovali: Ella Číhalíková, Julie Mášová, Jiří Holub, Mikuláš Nývlt a Jonáš Rauschert ze ZŠ Slovenská v Praze 2 – Vinohrady. Pod vedením: Ivony Kobrové. Koordinátor: Jan Duchoslav.

Pro Paměť národa zpracovali: Adam Drda a Vít Pokorný