Vítězství, na který se zapomnělo  

Sebastian Weltram stál za pultíkem uprostřed kruhu chladného světla. Na plátně za jeho zády svítila fotografie, na které lyžař s číslem devatenáct na hrudi nekontrolovaně letěl vzduchem. Spolu s ním rotovala ve spršce sněhových krystalů taky jedna lyže, která se při karambolu oddělila. Druhá pořád visela na sjezdařově levé noze. Sebastian Weltram ještě jednou poděkoval a v sále to zašumělo. Za mrazivý okamžik, jehož pokračování si každý mohl jen domýšlet, si vysloužil ocenění World Press Photo – první místo v kategorii Sport.

„Prosím,“ pokynul rukou k muži v zadní části hlediště.

„Ten lyžař na vašem snímku – ten ještě žije?“

„Žije,“ potvrdil Sebastian Weltram. „Zatím žije.“

„Na lyže už se ale asi nevrátí?“

„Už se vrátil,“ odpověděl Sebastian jakoby nic, „jako pokaždý.“ 

„Měl takových pádů víc?“

„Spoustu! Jeho kariéra – to je samej úraz.“

„Něco velkýho někdy vyhrál?“

„Několikrát byl blízko,“ zavrtěl Sebastian hlavou, „ale bohužel.“

Muž se posadil a vytáhl z kapsy telefon. O tohle nestál. V době, co adoruje silný jedince a hmatatelný úspěchy, potřeboval hromovej příběh. Jako když Lance Armstrong překonal rakovinu a pak sedmkrát vyhrál nejslavnější cyklistickej závod světa. Bum, bum, bác! Rozjetá kariéra, pád na dno a triumfální návrat s vavříny okolo krku. 

Lyžař na snímku ale nebyl ten případ. 

Sebastian Weltram čelil ještě dvěma dotazům. Klasický otázky – jak si chrání foťáky před sněhem a jestli mu při tom nebývá zima. Samozřejmě že mu bývá zima. Kolikrát ani neví, jestli ztuhlými prsty domáčkne spoušť.