Proč já to vlastně dělám? Jizerská 50 na vlastní kůži v roli trasérky nevidomé závodnice 

Je sobota ráno, venku tma a dle aut potažených zmrzlým povlakem bude asi i dost kosa. Napotřetí už budík neodložím, snažím se odložit peřinu. Jde to ztuha, je zatížena dvěma jezevčíky, kteří mají půlnoc, i když je po páté ráno. Závidím jim a ptám se, proč to dělám, proč nezůstanu v teple postele. 

Stejnou otázku si opakuji, když se postavím na bedřichovském stadionu do stopy a vydávám se trénovat po trase Jizerské 50, protože hned první kopec, k Buku, je takovým prubířským kamenem. Jen co se vyšplhám nahoru, už zase myslím na to, až tudy pojedu zpět. Jakmile se totiž při závodu ocitnete zase u Buku, máte vyhráno. Čeká vás skoro dvoukilometrový sjezd… a cílová rovinka.

Pokaždé si tady vzpomenu na Emu. Vybaví se mi náš první závod. Jak ji pouštím před sebe – poprvé si za celý závod měníme pozice, a tak je to správně. Cíl protne dívka jako první a na konci se zlomí v pase, což ale nebrání organizátorům, aby jí na krk pověsili medaili. Úspěšně dokončila svůj první osobní závod. 

Tak proto to dělám. Kvůli Emě. Abych jí byla dobrým parťákem. 

Neboj se to pustit

Psal se rok 2018 a měla to být moje druhá zkušenost se závody v rámci Jizerské 50. První byla o rok dříve, kdy jsem absolvovala hlavní, padesátikilometrovou trasu. Odjakživa mě bavilo dívat se na Jizerskou v televizi, až jsem tehdy podlehla hecu, že to musím ujet také. A zároveň jsem si tím chtěla v sobě ukončit jednu životní etapu. 

Prožít si ten svůj příběh, který si tu ale spolu s vámi zažívají tisíce dalších lidí, ať už to jsou profesionálové, anebo takzvaní hobíci, jejichž cílem není vyhrát nad soupeřem, ale sami nad sebou. Během závodu se vámi jako bouře proženou všechny emoce, v kopci se vám chce brečet zoufalstvím, v cíli zase štěstím – a já jsem chtěla, aby si to prožila i Ema.

Na startu závodu na jeden kilometr jsem se tyčila ve žluté vestě s nápisem „průvodce“ nad desítkami malých holčiček, mnoho z nich bylo oblečených v upnutých kombinézách posetých názvy sportovních klubů či sponzorů, na hlavě čelenky a profi brýle. Devítiletá Ema na sobě kromě žluté vestičky s nápisem „nevidomý“ měla šusťáky, na hlavě kulicha a silné dioptrické brýle – má totiž velmi výraznou krátkozrakost s astigmatismem. 

Jen co se ozval startovní výstřel, profi holčičky za hulákání profi tatínků vyrazily a mně s Emou trvalo dvě tři vteřiny, než nám došlo, co se děje. Vyjely jsme na trať mezi posledními za důvěrného podporování Emina tatínka a dalších, kteří stáli na startu a nehnali se podél trati, aby mohli křičet na své dcery, ať „pohnou tím zadkem“. 

„Dobrý, Emi? Nemám zrychlit?“ zeptala jsem se spíš sama sebe a mírně se pootočila, abych si periferně zkontrolovala, jak daleko za mnou je moje závodnice. Odpověděla mi zhruba třímetrová mezera mezi námi, a tak jsem mírně zpomalila. Během chviličky jsme si ale sladily tempo a předjely jednu závodnici. Kudy má Ema jet, jí jasně ukazuje stopa, ve které ji drží běžky, já jsem jí hlásila, na co se má připravit v následujících okamžicích, případně varovala před koncem stopy.

„Emi, bezva, předjely jsme závodnici! Kousek před námi je další, tu dáme taky, ne?“ snažila jsem se v ní probudit závodního ducha, aniž bych vlastně tušila, jestli tam někde vůbec je. Vždyť jsem tu holku viděla poprvé v životě! Brala jsem to ale trochu sobecky podle sebe. Za mnou se ozývalo odhodlané funění, vnímala jsem to jako souhlas. „Teď nás čeká mírný kopeček dolů, pak mírný protisvah a rovinka, tak se neboj to pustit!“ křikla jsem už trochu direktivněji a za mnou se ozvalo „Jo!“. 

Hup jsme zvládly a pevný hlas za mnou pronesl „Zrychli!“. Otočila jsem se na Emu, která urputně píchala hůlkami, snažila se o co nejdelší skluz, zhluboka dýchala a ve tváři měla zabejčený výraz. Usmála jsem se a vší silou jsme se hnaly zpět na bedřichovský stadion. V cílové rovince nás diváci hurónsky podporovali a mně se dral do krku knedlík. „Emi, předjeď mě,“ pronesla jsem ve stejnou chvíli, kdy jsem uhýbala do stopy vedle, aby měla cestu do cíle otevřenou. Cítila jsem silnou potřebu, aby pomyslnou cílovou pásku protnula dříve než já. 

„Na ten první závod vzpomínám ráda. V tu dobu to pro mě bylo něco nového a něco, čeho jsem se hodně obávala, jako například že budu moc pomalá a tak. Ale nakonec jsem si to, myslím, užila a získala tak další zkušenosti a více odvahy pro další závody na Jizerské,“ vypráví dnes Ema. 

Dobré duše Leontinky

V neděli mě pak čekal „můj“ závod na padesát kilometrů a já na start šla s naprostým klidem, i když jsem ještě o dva dny dříve měla v živé paměti to trápení v kopci ze Smědavy na Knajpu. To jste totiž v půlce závodu, ale máte toho plné oteplovačky, máza už taky úplně nedrží, o stopě, přes kterou se prohnaly stovky lidí před vámi, taky nemůže být řeč a nejraději byste na té Smědavě zůstali a dali si knedlíky s borůvkami. 

Už jsem se padesátky nebála, protože mnohem důležitějším se pro mě stal páteční závod s Emou. To, že jsem mohla dopřát druhému člověku zajet si jeho osobní závod. Devítileté holce, která třeba za několik let bude chtít ujet také padesát kilometrů, ale pravděpodobně bude vždy odkázána na někoho, kdo ji povede. Já jedu jen sama za sebe a sama. Můžu se rozhodnout v půlce to vzdát, můžu do toho dát vše, můžu jet výletním tempem třeba šest hodin. Ale můžu. A jsou tací, jejichž rozhodnutí postavit se na start závodu nezávisí jen na nich. 

Naštěstí existují dobré duše, jako je Nadace Leontinka. Ta se snaží, aby tuhle možnost měli právě i třeba děti a dospívající se zrakovým handicapem, jimž je její pomoc směrována primárně. „Nikdy nás nenapadlo, že by Ema mohla takhle sportovat, setkání s Leontinkou nám otevřelo oči a dveře. Přináší jí to příležitosti i v dalších sportech a zvedá sebevědomí. Není to totiž jen o penězích, ale i o setkáváních a možnostech zkusit si věci, které si ty děti třeba ani nemyslely, že by vůbec kdy mohly,“ vypráví rodiče Daniela a Tomáš, jak zásadní pro ně bylo setkání s Leontinkou, se kterou se propojili přes školu, kam Ema tehdy chodila. 

Organizace vznikla v roce 2005 a její hlavní činností je vnášet světlo do života lidem se zrakovým postižením, zejména pak mladým a dětem. Zaměřuje se na integraci do běžného života, podporuje střediska rané péče a šíří osvětu a snaží se propojit světy vidících i nevidomých. A takovým propojováním jsou právě i sportovní akce a závody, ať je to Jizerská 50, závody v rámci RunTour, či třeba Vltava Run. I ty poslední dva má Ema za sebou. „Lidé kolem Leontinky ji také namotivovali i do běhání, ačkoli ji to dříve nebavilo,“ vyzdvihují rodiče ještě pozitivní vliv nadace. 

Zůstane to v rodině

S Emou jsem od té doby absolvovala všechny závody v rámci Mini Jizerské 50, až do roku 2023, kdy jí začaly být dětské trasy malé a chystala se na deset kilometrů. A já stála před dilematem, protože ve stejný okamžik startovala i moje trasa na pětadvacet kilometrů. Mám si dát svůj osobní závod, anebo pomoct této mladé sportovkyni ujet ten její? Pralo se to ve mně, až mi pomohl manžel Pavel. „Tak kdyby to Emě nevadilo, já s ní pojedu,“ vyřkl to nejlepší řešení, které mě vůbec nenapadlo. Ema souhlasila a mně se ulevilo. Leontinka by jí sice našla jiného traséra, já bych ale měla pocit, že jsem ji zradila. 

Jen co dojela tahle moje oblíbená dvojice do cíle, Pavel Emu plácl po ramenou, že desítka je už pro ni krátká a že příště můžou klidně jet pětadvacet. A protože Ema se ničeho nebojí a do všeho se pouští po hlavě, jak mi s úsměvem potvrzují i její rodiče, další rok jsme se už měly postavit na start vedle sebe jako rovnocenné soupeřky. 

Jsem ráda, že teď je jejím trasérem Pavel. Už to není malá holka, vyrostla nejen z těch šusťáků, co měla na prvních závodech, ale i sportovně. A zatímco jí sebevědomí s věkem roste, mně spíše stagnuje a zahltilo mi hlavu panikou, že její dospívající tělo, které je zvyklé hýbat se v podstatě denně, bude rychlejší než to mé třiatřicetileté.

V roce 2024 se Jizerská 50 kvůli nedostatku sněhu nekonala, a tak premiéra čeká Emu letos. Jako hlavní trasér pořád v bloku čeká Pavel, který ale marodí s kolenem, takže na střídačce čekám já. 

O osm let starší já

Zase mě přepadla lehká nervozita, co když nebudu Emě stačit a zkazím jí závod. V rámci nostalgie jsem otevřela knihu „Jizerská 50: Závod plný příběhů“, která vyšla u příležitosti 50. výročí tohoto legendárního závodu, a nalistovala poslední, padesátý příběh Marie Šilhové, která to tehdy jela poprvé: „Během závodu jsem si uvědomila, že mojí největší motivací, proč závod ujet v co nejlepším čase, je zvýšení mého sebevědomí. Pokud zvládnu tohle, hecnu se a dokončím co nejlepším možným způsobem, dokážu pak vše i mimo stopu. O čemž jsem nebyla vždy úplně přesvědčená.“ 

O osm let starší Marie, už ne Šilhová, ale Irová, dnes ví, že to není o rychlosti, ale o houževnatosti. A že pěstovat si sebevědomí je důležité, pokud ale máte možnost pomoct pěstovat sebevědomí někomu druhému, budete mít ze závodu o parník lepší pocit. Nemusíte zrovna dělat někomu traséra, stačí povzbudit souputníka (v tomto případě soupažníka) ve stopě, usmát se na něj, dodat mu sílu, že to zvládne. Pomoct mu užít si jeho příběh. Ostatně to platí nejen ve stopě Jizerské 50, ale v životě obecně. Tak skol!