Laco a Vajco

Když mi bylo sedmnáct, potkala jsem v metru svou první velkou lásku. Seděl naproti mně v začouzeném svetru, jel právě z vandru a na celý vagon ze mě loudil telefonní číslo. Bylo mi trochu trapně, četla jsem tehdy Solženicyna a poslouchala Patti Smith, jenže první signální se neptá.

Nakonec ty vandry nebyly tak špatné, naučila jsem se rychle balit uzdu, trefit na velkou i malou Ameriku přes Liščárnu, spát na sněhu ve dvou dekáčích spojených zipem s plechovkou plnou oharků uvnitř. Postupně jsem se stala závislou na chytání ryb na pytlačku, až jsem si v Údolí děsu vysloužila přezdívku Rybnice. Zahlcená endorfiny jsem vlastně pak už jako trapné nevnímala nic.

Ale čím více jsme měli za sebou vandrů a vypitých zelených, tím víc jsem se děsila toho, až mě Pavel vezme mezi svoje kámoše, na pražský panelákový Jižňák. Co s přírodním mužem ve městě? Budeme přespávat na opuštěných lavičkách v parku? Objevovat v nonstopech další alkoholová lepítka? Rozhodla jsem se, že Pavla zasvětím do pořádné muziky a náš vztah posunu. Pavel mě ale předběhl a k velkému překvapení mi představil svoje kamarády: bubeníka Vajca Décziho, kytaristu Zdeňka Krysu Fišera a další. Začali jsme chodit do Reduty, kde hrála kapela Vajcova táty Laca „Jazz Celula“ – tehdy se tam objevovala i zpěvačka Jana Kratochvílová, tenkrát ještě bez marťanské přilby s parohy – nebo Pražský výběr, který po pár koncertech zakázali.

Na samotném Jižňáku jsme často chodili po škole s partičkou ven, čemuž Pavel říkal „boverovat“, podle newyorské oblasti Bowery, ve které se potloukají individua všeho druhu a provádějí potrhlé happeningy. Vajco se ale na boverkách objevoval jen střídmě, jelikož byl tátou Lacem nucený hrát denně na bicí v paneláku. Mohl ven, jen když už sousedka hysterčila natolik, že přeřvala i bicí. Odtud pochází skladba Čarodějnice ze sedmého poschodí. Vajco a Laco měli dramatický, zakukleně vřelý vztah. Když jsme vyráželi boverovat, Laco křičel: „Vemte mě s sebou, kurva!“ „Nevemem, jsi nudnej,“ křičel zpátky Vajco, ale nakonec se nad tátou ustrnul a ten nás za odměnu vzal dírou v plotě do hostivařského kovošrotu, kde jsme nejdřív docela dlouho skákali na obnažených pérech z postelí. Pak jsme hledali vysílačky a staré náboje a u rybníka na Hájích jsme se nasoukali do vypůjčených vojenských hadrů a fotili se.

„Ach jo, škoda že se musíme vždycky vracet domů,“ posteskla jsem si. Pavel nezaváhal a během víkendu vykopal u rybníka zemljanku, střechu na úrovni země poctivě zamaskoval větvemi. Zanedlouho v zemljance přibyla postel a kamínka. Brali jsme doma maso z mrazáků a dělali si inkognito podzemní kulinářské boverky, při kterých jsme si pouštěli z kazeťáku skladby Joea Zawinula – a tak vznikla skladba Zítra to zabalíme, Josef už to taky zavinul.

Laco říká, že svoboda je v hudbě. Nejen v hudbě, je někde uvnitř. Pavel loni zemřel, ale ten pocit svobody po něm ve mně zůstal.