Kdo je pro, abychom odjeli do Ameriky? Jak Česká filharmonie dobyla Carnegie Hall  

Šárka končí monumentálně, burácivě. Hrají skoro všechny nástroje, nikdo není zticha, navíc je to doopravdy kalup. Semjon Byčkov divoce gestikuluje, kudrliny na čele i na krku má slepené do prstýnků, které při každém pohybu zběsile poskakují.

V publiku jsou skoro tři tisíce lidí, vyprodáno. Sedí, přikovaní, jako by je zvuk vtlačoval do sedaček, někdo napětím svírá područku, ona je to vážně jízda, člověk ani nechce dýchat. 

Poslední tón, Semjonova pravačka svírající taktovku letí prudce dolů, nástroje ve zlomku vteřiny utichají – a tlak v sedačkách jako by v ten samý moment povolil. Aplaus je stejně burácivý jako hudba, lidé vstávají, křičí bravo, Semjon se usmívá, muzikanti taky, tohle je kolosální úspěch: Česká filharmonie v newyorské Carnegie Hall, pravděpodobně nejslavnější koncertní síni světa. 

Zněly tu dnes večer samé hity. Nejdřív Dvořákův violoncellový koncert. Američani ho milují, Dvořáka mají trochu za svého. V New Yorku strávil dva a půl roku, řídil zdejší konzervatoř a pomáhal Americe najít její vlastní hudbu. Navíc tenhle koncert napsal přímo tady, v největším městě Spojených států. Po Dvořákovi se hrál Smetana, Má vlast, první tři věty: Vyšehrad, Vltava a Šárka (s oním burácivým, monumentálním finišem). 

A tím to nekončí. Zítra filharmonici zahrají v Carnegie znovu. A pozítří ještě jednou. A popozítří tu zazpívá Pražský filharmonický sbor. New York tenhle týden patří české hudbě.

Holé stěny 

Nejdřív ke Carnegie Hall. Klidně se může stát, že si jí nevšimnete. Kráčíte po Sedmé avenue na sever, k Central Parku, musíte kličkovat, všude plno lidí. Za zády jste zrovna nechali Times Square, legendární náměstí s blikajícími neony o velikosti fotbalových hřišť, které vás buď nadchly, nebo vyšťavily, v každém případě se z nich ještě vzpamatováváte – a Carnegie Hall tak minete bez povšimnutí. 

Za což si ale může trochu sama. Je nenápadná, skromná, na poměry Manhattanu nízká, momentálně navíc schovaná za lešením a plachtou. No prostě nic moc. 

Podobné pocity pak nejspíš zažijete i uvnitř: my Evropané, zhýčkaní vynalézavou zdobností divadel a koncertních síní, tu zrovna nepadáme na zadek. Hlavní sál (jménem Stern Auditorium) je obří, to ano, vlastně až nepoměrně k dojmu, kterým budova působí zvenčí: průvodkyně říká, že do hlediště se vejde 2 790 lidí. Ale jinak tu převládá strohost, stěny skoro holé, strop bez lustru, místo něj 128 žárovek uspořádaných do kruhu.