Zdravotnictví ve střetu zájmů. Proč je za čím dál víc peněz stejně muziky?

Když to srovnám s reformou důchodů, tak reforma zdravotnictví je třeba desetkrát složitější, aktérů a zájmů je násobně víc – toto pravil s mírným zděšením loni v listopadu na konferenci v Poslanecké sněmovně, již sám zaštítil, poslanec za hnutí STAN Viktor Vojtko.

Připomínalo to jedno z legendárních vystoupení amerického prezidenta Donalda Trumpa. Během svého prvního mandátu v únoru 2017 totiž promluvil o změně tamních zdravotnických zákonů slovy: „Musím vám říct, že je to neuvěřitelně složitá věc. Nikdo netušil, že by zdravotnictví mohlo být tak komplikované.“

Poslanec Viktor Vojtko, bývalý člen sociálního výboru, který předtím na změnách penzijního systému odvedl velký kus práce, měl – podobně jako prezident Spojených států – pravdu. Zdravotnictví je opravdu mimořádně složitá a citlivá politická materie. Všude na světě. 

I v Česku.

Není samozřejmě pravda, že by o této komplikovanosti – jak nás přesvědčoval Trump – „nikdo netušil“. Faktem však je, že lidé, kteří za tři dekády samostatné české státnosti našli politickou odvahu sáhnout do systému poskytování zdravotní péče, by se dali spočítat na prstech jedné ruky, a to s pohodlnou rezervou. Tito reformátoři vesměs neuspěli.

Někde uprostřed

Nejhlubší problém českého systému zdravotnictví je dlouhá léta celkem dobře znám a vlastně ani není těžké ho popsat. České zdravotnictví prostě neví, čím je. „Při transformaci státního systému do veřejného pojišťovenského jsme celkem do puntíku převzali německý, bismarckovský model, jen jsme do každého jeho prvku přidali typicky česká kazítka,“ popsal to nedávno v newsletteru Vizita matador debat o českém zdravotnictví Pavel Vepřek, někdejší ředitel motolské nemocnice, poradce několika ministrů a bývalý manažer Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP).

V zásadě to znamená, že se Česko zaseklo na půli cesty mezi centralizovaným státním zdravotnictvím a modelem samosprávných zdravotních pojišťoven, které se starají o své pojištěnce a z peněz, jež od nich vyberou, platí zdravotníkům za výkony, léčbu či stanovení diagnózy. V devadesátých letech si totiž republika „pořídila“ několik zdravotních pojišťoven, ale nikdy jim nedala svobodu mezi sebou skutečně soutěžit. Nikdy ani nenarovnala pravidla, takže největší hráč, tedy již zmíněná VZP, má svůj samostatný zřizovací zákon a jiné podmínky než zaměstnanecké pojišťovny. VZP například nemůže zkrachovat: když se dostane do potíží, stát ji oddluží a jede se dál.