New York a prachy v kufru

Jednou z mých srdečních destinací je New York – což mi mimochodem nejvíc dochází ve chvíli, kdy se nemůžu sbalit a odletět tam. Poprvé jsem jej navštívila na začátku devadesátých let. Ubytovali jsme se s přítelem v hotelu Chelsea, kde v sedmdesátých letech trávili dlouhá období tehdy ještě neznámí muzikanti jako Patti Smith nebo Jim Morrison. Dodnes si živě vzpomínám na svůj první newyorský zážitek z okna hotelu. Nějaká paní přechází pomalým krokem ulici, míří k popelnici, vlasy má propletené vařenými špagetami, po tvářích jí stéká kečup; zastaví se u popelnice a s výrazem šlechtičny z ní vytahuje různé papíry, jako by právě třídila svou hraběcí poštu. Svým chováním vůbec nebudila pozornost kolemjdoucích – v tu chvíli mnou projel slastný pocit svobody.

Hrála jsem tehdy v undergroundové skupině DG 307 a měla jsem za úkol obejít s naší novou nahrávkou rockové kluby. „Jestli vám nabídnou, že můžete hrát za vstupný, berte to, je to pocta,“ radil mi kamarád.

Zamířila jsem rovnou do těch nejproslulejších klubů, kde to ještě pořád pulzovalo: CBGB, Mercury Lounge, Knitting Factory. Majitelé trpělivě převíjeli kazetu Emgeton s nahrávkou a kývali: „Jo fajn, je to dobrý, můžete hrát za procenta ze vstupnýho, jestli chcete.“ Byli jsme z té nabídky tak nesví, že jsme ji z rozpačitosti nikdy nevyužili.

Zahrát si v newyorském legendárním klubu Knitting Factory jsem měla tu čest až o deset let později, s kapelou Plastic People, a to hlavně díky spřízněnosti s Václavem Havlem.

Kromě hraní bylo největším zážitkem setkání s Giorgio Gomelským, prvním manažerem Rolling Stones, který stál u kořenů celé takzvané britské rhythm’n’bluesové vlny. V lednu roku 1989 dokonce uspořádal v newyorském klubu The Kitchen koncert na podporu Ivana Martina Jirouse. Mluvil ang-licky s roztomilým gruzínským přízvukem a s nikým se moc nepáral. Vzpomínám si, jak za námi přišel po koncertě do šatny se slovy:

„Vyměňte bubeníka.“

„Jsem unavenej z letadla,“ bránil se spoluhráč.

„Já vím dobře, co je to únava,“ řekl nekompromisně Giorgio, „ale ty hraješ, jako bys v tom letadle zdechnul.“

Na mejdanu se nakonec všechno srovnalo a hudební mág se s námi rozloučil se slovy: „Mám pronajatej velkej barák se studiem, přijeďte, kdykoli, a vemte i bubeníka.“

Po letech jsme se dověděli, že se Giorgiovi už moc nedaří. Si-tuace prý došla tak daleko, že dostal vyrozumění o zahájení exekuce. V den, kdy mu měli zabavit všechny jeho hudební poklady, čekal odevzdaně ve svém pronajatém domě, když zazvonil zvonek.
Giorgio otevřel, na chodbě stáli dva muži v oblecích s kufříkem.

„Vy jste od exekuce?“ zeptal se Giorgio.

„Ne, my jsme od Stounů,“ řekl jeden, „tady v tom kufru je dost peněz na to, abyste si tenhle barák koupil. A máte se někdy zastavit, vzkazujou kluci.“