Šít i plést jsme uměly všechny, nic jiného nám ani nezbývalo, móda byla nedostupná

V módě se prý už nic nového vymyslet nedá a vše se jen opakuje. Souzníte s tím?

Pokaždé když nastoupím do tramvaje a rozhlédnu se, vidím mix trendů, které už tu byly. Opravdu nečekejme, že někdo přijde s revoluční proměnou. Tu udělala Coco Chanel ve dvacátých letech, kdy ženskou módu nasměrovala k tehdy naprosto radikální změně. Najednou bylo ženské oblečení pohodlné, komfortní, padla striktní pravidla, co ženy smí a nesmí nosit. Převratná byla ovšem i šedesátá léta, kdy přišly poprvé do módy velmi krátké sukně, krátké vlasy a ženy přestaly nosit podprsenky. Staly se sebevědomějšími.

Byly ženy tenkrát v módě odvážnější než dnes?

To zase ne. Léta socialismu byla určena k tomu, nevyčnívat, neupozorňovat na sebe. Když jste vyšla ven, byla jste vystavená hodnotícím pohledům okolí, málokdo si troufl se odlišovat. To chtělo mít kus drzosti a rebelství. Většina žen měla v sobě autocenzuru – jestli ta sukně není moc krátká, podpatky moc vysoké, vlasy moc nabarvené. Dnes je to spíš naopak, mladí se snaží módou vymykat, projevovat své názory.

Jak do socialistického Československa pronikaly módní trendy ze Západu?

Dostávaly se sem časopisy a katalogy ze zahraničí – vozili je lidé, kteří měli možnost vycestovat. Do redakcí chodily zahraniční časopisy. Touha po západní módě byla veliká. Módní trendy sem pronikaly vcelku rychle, nehledě na prudkou politickou změnu na konci 60. let. I v době tuhé normalizace šlo nanejvýš o roční prodlevu.

Co se vlastně tehdy dalo sehnat v obchodech s módou?

Kolekce z národních podniků. Což znamená, že na ulicích se objevovalo plus minus to samé. Vyzdvihovala se praktičnost nad estetikou, trendy se opožďovaly. V padesátých letech byl založen takzvaný ÚBOK, Ústav bytové a oděvní kultury, který navrhoval sezonní kolekce. Ale návrhy byly jedna věc, realita věc druhá. Kolekce se většinou zadrhla při výrobě v národních podnicích, nestíhalo se všechno ušít, často se rapidně snížila kvalita nebo barevnost finálního výrobku.

Proč?

Protože si návrhy začali v podnicích přizpůsobovat po svém. Někde střihač mínil, že udělá střih jinak, jednodušeji, jinde zase použili nevhodnou látku a výsledek byl kvalitou jinde, než byl původní návrh z ÚBOK.

Sehnat kvalitní oblečení byla tedy chiméra?

Když jste měla štěstí, narazila jste tam na dobré kousky, které se vracely z vývozu. To byly takzvané exportní souběhy, kdy se lepší oblečení vyváželo do spřátelených zemí, a co se neprodalo, se vrátilo. To byly opravdu perfektně ušité produkty. Nicméně šance, že se vám poštěstí na takový kousek narazit, byla mizivá. Takže většinou vám nezbývalo nic jiného než sednout ke stroji a oblečení si ušít sama. Většině žen záleželo na tom, aby byly módně oblečené a nalíčené.

Šaty z povlečení

Jak jste se tenkrát oblékala vy?

Moje babička byla naštěstí krejčová. Takže jsem jí často načrtla, co by se mi líbilo, ona se divila, ale ušila mi to. Později jsem se naučila šít i já. To byla zručnost, kterou tenkrát ovládala skoro každá žena. A pamatuji si, jaký zážitek pro mě byl, když jsem se dostala poprvé na Západ. Vyjela jsem na brigádu česat ovoce do Francie, a když jsem dostala výplatu, vypravila jsem se na jeden den do Paříže. Došla jsem si do kadeřnictví, koupila jsem si šaty, rtěnku a balerínky. Byla jsem omámená z toho, jak se chovají k zákazníkům, jaká je tam kvalita služeb.