Není normální jít pořád přes limit. Sportovní prostředí musí být bezpečné, říká bývalá reprezentantka

Patříte k velmi úspěšné generaci basketbalistek, ve vaší éře měla ženská reprezentace lepší výsledky než muži. Cítila jste tehdy, že máte stejnou podporu jako basketbalisté?

Měla jsem štěstí, že jsem do národního týmu přišla až na sklonku té generace. Předtím jsem pět let strávila v USA a v té době nebylo zvykem, že by reprezentace sahala po hráčkách, které nebyly v Evropě a nemohly se účastnit tréninkových soustředění. Takže jsem se až v roce 2010 dostala zpátky do party holek, se kterými jsem předtím odjezdila juniorské soutěže. A musím říct, že ten rok byl speciální, protože jsme opravdu dostaly neuvěřitelnou podporu, kterou holky v předchozích letech neměly (v roce 2010 se v ČR konalo basketbalové mistrovství světa, na kterém Češky skončily stříbrné – pozn. red.).

V čem spočívala?

Docházelo třeba k externím spolupracím, nejen v basketbalu. Před tréninkovými kempy jsme jely poprvé do lázní. Cítily jsme, že podporu opravdu máme. V roce 2010 už jsme měly i nastavené finanční odměňování stejně jako muži. I když teď mluvím o odměnách za výsledky. Jestli měli stejné kompenzace za kempy a tak, to jsme nevěděly, to nebylo veřejné.

Jak se v Česku mění právě tohle, tedy finanční odměny pro sportovkyně a sportovce? Posouváme se k rovnějším podmínkám?

Rezervy pořád jsou a jsou velké. Ale doufám, že se to bude měnit, stejně jako se mění vnímání sportu. Jak vnímáme ženy ve sportu a ženský sport jako takový. Sport nejenže přináší výsledky, ale má dodat i zážitky pro fanoušky. A ty jsou jak ve sportu mužů, tak ve sportu žen. A doufám, že i naše společnost začne vnímat sport jako něco, co je zábavné a co dělají všichni lidé bez rozdílu, a můžeme se navzájem podporovat.

Když jste ještě hrála, vnímala jste, že by vás automaticky srovnávali s muži? Že základ je jejich sport a vy jste ty druhé?

To je jedna z věcí, se kterou se ženy v basketbale – i obecně ve sportu – setkávají pořád skoro na denní bázi. Že kluci hrají basket, zatímco holky košíkovou. Naprostá degradace. O to víc mě vždycky mrzelo, když to přicházelo od trenérů. Protože ti by přece měli být těmi, kdo předávají směr, radost ze sportu. Spousta sportovců a sportovkyň k nim vzhlíží. Ale jsem ráda, že u nejmladší generace vidím, že muži se jdou podívat na svoje partnerky a sestry nebo jen tak na sport, fandit. A vůbec to nepovažují za něco zvláštního.

A jak je to s novou generací trenérů? Máte pocit, že už taky berou basketbal jako jeden?

Ráda bych řekla, že ano, ale bohužel si často předáváme staré vzorce. Jedinců, kteří jsou schopni se z toho vymanit díky své vlastní edukaci a otevřené mysli, je pořád ještě poskrovnu. 

Nehnat se dokola za výsledkem

Podílíte se na přípravě příručky bezpečného prostředí ve sportu. Jaká je vaše představa bezpečného sportovního prostředí?

Naše představa – a doufám, že i představa spousty rodičů – je, že sportovní prostředí bude ke sportovcům respektující a bude je rozvíjet. Jestli je dovedeme na vrchol a bude to olympiáda, nebo jestli jejich sportovní vrchol bude okresní přebor, to už není tak zásadní. Podstatné je, že bezpečně naplní svůj potenciál a budou mít ze sportu radost, nebudou vystaveni nepřiměřenému tlaku na to, že jejich výkon určuje jejich lidskou hodnotu, nebo je nikdo nebude tlačit k tomu, aby kvůli sportovnímu výkonu hladověli.