Dala bych vás znovu zavřít

V roce 2006, po koncertě Plastic People v klubu Delta, za námi přišel do šatny režisér Ivan Rajmont. Řekl, že zkouší v Národním divadle hru Rock’n’Roll od britského dramatika Toma Stopparda, a jestli bychom nechtěli před každým představením zahrát naživo.

„Hráli byste pět skladeb na začátku a jednu na úplném konci, kdy vyjedete na jeviště z podzemí. Bude to bomba,“ řekl a v očích se mu zajiskřilo.

Hra se odehrává v normalizační a disidentské Praze a v levicovém prostředí Cambridge v období od konce šedesátých let až do roku 1990, kdy přijeli do Prahy zahrát The Rolling Stones. Hudba jako výraz absolutní svobody je ve hře důležitou spojnicí mezi českým a anglickým světem.

Moc dlouho jsme se nerozmýšleli, i když byl trochu paradox, že muzikanti, pronásledovaní za podepsání Charty, budou hrát v místě, kde se hromadně podepisovala anticharta, ale takové absurdity jsou často zajímavým materiálem pro následnou tvorbu. Hned se rozjely asociace na dávné, dodnes nevyřešené téma estébáků; saxofonista, Vráťa B., který kupodivu nezahořkl, s lehkostí popisoval výslechy, při nichž si vždycky představoval, že je krokodýl a nic kolem se ho netýká. Složitá divadelní hra se časem krásně usadila, na začátku jsme vždycky odehráli svých pět skladeb, pak jsme tři hodiny trávili s herci v šatně nebo v divadelním baru. Vyprávěly se historky, bavilo mě, že herci spíš expresivně přehrávají, co kdo jiný provedl za trapárnu, vyžívají se ve střídání rolí, mění hlasy, kdežto muzikanti celkem banálně popisují historky, které jsou ale zase výhradně vlastní a někdy pěkně husté.

Z baru jsme pak skočili rovnou na plošinu a při výjezdu na jeviště často nebezpečně vláli. Nikdy nikdo ale nespadl.

Uběhlo několik let bez průšvihu. Jedno z posledních představení přišli natočit z agentury Reuters. Bylo právě před volbami. Kameramani umístili přístroje a dali si se všemi drink, a s Vráťou, jakožto frontmanem, tři.

Pohnutý významností chvíle řekl na úvod do mikrofonu, že tato doba si žádá defenestraci, za což sklidil ohromný potlesk. Během první skladby se najednou nečekaně začal drobnými krůčky posouvat dozadu, směrem k nápisu „národ sobě“ na Hynaisově oponě. Cupitání zjevně nešlo zastavit, rozvibrované tělo mířilo neodvratně na basový aparát s ostrými hranami. Vstoupila jsem raději mezi něj a bednu, takže na poslední chvíli tělo sklouzlo po mé base jako po klouzačce a zase vyšplhalo vzhůru. Kamera zazoomovala. Situace se několikrát zopákla: skluz, šplh, skluz, šplh, skluz, a nakonec pád na všechny čtyři a doplazení se k místu, kde na saxofon špičkově dohrál své brilantní sólo. Po skončení skladby se ozvalo ze sálu:

„Nechala bych vás zavřít znovu!“

Do baru se nešlo. Zůstali jsme v šatně celý zbytek večera, herci tam předváděli a muzikanti suše popisovali.

„Já myslím, že Stoppard by byl nadšenej,“ prohodil Vráťa s výrazem krokodýla.