Jak jsem se rozvibrovala

Zdá se, že letošní prosinec dal citlivějším jedincům pěkně zabrat. „Přesto je důležité udržovat naladění co nejvýš, i když máš dojem, že to tak vysoko není. Ten tlak se musí vydržet a ustát. Dobrá zpráva je, že vibrace Země se zvyšují,“ napsal mi kamarád.

No jo, vibrace planety Země se zvyšují, ale málokdo umí vzniklou energii využít. Svátečními ulicemi se vleče národ zombies s iphonem osmičkou a rozhašeným neurovegetativním systémem.

Jdu si tedy nastudovat, jak to s těmi vibracemi je. Pomineme-li ulpívání na hmotě, mohou být prý vibrace sníženy následujícími věcmi: zlobou, závistí, záští, strachem a pláčem, posuzováním ostatních, pojídáním masa.

Vibrace naopak zvyšuje: bezpodmínečná láska, vyrazit si nazdařbůh, dýchat čerstvý vzduch, schválně se zesměšnit, dát někomu, co máme nejradši.

Existuje i vibrační tabulka související se stavem, ve kterém se mysl nachází. Nejvýše hodnocený je mír v duši, emoční blaženost, ta je za šest set bodů, a nejméně stav studu, emočně pocit ponížení, ten je za pouhých dvacet. Neutrální hranicí je „ujištění“ za dvě stě.

Jsem sice solitér, ale na Silvestra vyrážím s partou kamarádů na výlet přes brdský les, tak trochu nazdařbůh, což by nás mělo rozvibrovat. Je mi zima, odněkud hned přiletí placatka slivovice. Alkohol je sice nízkovibrační, ale radost za pět set bodů, kterou způsobí, ho zase vyrovná. U první zastávky si opečeme buřty, nevhodnost masa vykompenzujeme křížovou cestou, kterou projdeme dvakrát.

Další zastávkou je velký dřevěný Červený kříž – cedule říká: „Na mladou dívku si myslel mládenec, ale protože ho nechtěla, zmocnil se jí násilím, dívka hned nato zemřela a mládenec se ve stáří na tomto místě oběsil.“

„Aha, ale kříž postavili jemu, hajzlovi,“ pomyslím si a rychle zaženu nenávist k mládenci svižnou chůzí na čerstvém vzduchu. Po dvou hodinách začíná být vzduch čerstvý až moc, nic se nemá přehánět, chtělo by to srazit grogem. Konečně dojdeme k hospodě U Zrzavýho paviána v Halounech. Tiše sedíme, je nám blaze, i po čtvrtém grogu jsme na hraně šestistovkového „míru“, když někdo řekne:

„Hele, tamhle je Tereza Boučková.“

„Boučková určitě nenosí tričko s nápisem ‚hello‘,“ poznamenám já.

„Je to ona, vždyť se sem dívá.“

„Protože jí nesou ovar z našeho směru,“ odpovím s jistotou.

„Vsadíme se? Kdo prohraje, zarecituje básničku. Jdu se zeptat servírky…,“ nedá pokoj kamarád.

Po chvíli přijde s verdiktem: „Tak je to ona, má tu prej někde srub.“

Zarecituju básničku a s pocitem ponížení opouštím Paviána. Servírka na mě při odchodu vesele mrkne.

Druhý den na mě vykoukne na Facebooku post od pravé Terezy Boučkové: „Ve Svatém Janu pod Skalou na Silvestra ani jedna petarda.“ Svatý Jan pod Skalou je asi šestnáct kilometrů od hospody.

Takže pravda aspoň částečně zvítězila a já jsem se „ujistila“, tudíž podle tabulky začínám nový rok na pěkné dvoustovce.