Kalašnikovy, malárie, bossové polosvěta, porada na Čapím hnízdě. Deset let Reportéra

„Scházíme se poprvé před kamerou a na tenhle videoformát nejsme úplně zvyklí. Ale holt nedá se nic dělat, je jedenadvacáté století, a musíme se přizpůsobit.“

„Tento díl věnujeme magazínu Reportér, který měl letos desáté narozeniny. Už jsem ho chtěl točit několikrát, ale vždycky se něco stalo. V době, kdy narozeniny byly přesně, tedy v září, přišly povodně, takže jsme museli trochu utlumit i oslavy. Pak přišel odchod Pirátů z vlády, krajské volby, volby v Americe. Tudíž díl o deseti letech Reportéra točíme i jako vánoční speciál.“ (Video najdete zde nebo na konci článku.)

Obavy a napětí

„Už několikrát jsme popisovali, proč Reportér vznikl a že šlo do značné míry o důsledek toho, když v roce 2013 Agrofert Andreje Babiše koupil mediální skupinu MAFRA s deníkem Mladá fronta DNES, kde jsme tehdy pracovali – ty jako šéfredaktor, já jako jeden z členů vedení redakce. A my jsme pro Babiše coby novináři pracovat nechtěli… Takže bych přeskočil do léta 2014, kdy jsme připravovali první číslo a báli jsme se, zda a jak Reportér čtenáři přijmou a zda první číslo nebude propadák…“

„… a tudíž zda první číslo nebude třeba i poslední.“

„Mimochodem jsem dohledával nějaké věci ke startu Reportéra, přece jen je to už deset let, a zjistil jsem, že o magazínu existuje bakalářská práce z Palackého univerzity v Olomouci. A tam jsem si přečetl, co už jsem téměř zapomněl, že jsme málem měli na titulní straně prvního čísla chybu.“

„Přesně tak, dva měsíce jsme chystali první vydání – a pak jsme jako velmistři poslali do tiskárny titulku s překlepem…“

„Naštěstí naše kolegyně Lucka Šmoldasová, která byla produkční, starala se o předplatné a měla na starosti spoustu drobností, na kterých chod redakce stojí, chybu odhalila a to nás zachránilo.“

Občas jsem křičel

„Nakonec ale chyba na obálce magazínu nebyl ten největší problém, i když to v tu chvíli tak vypadalo.“

„Ano, protože jsme taky připravovali digitální podobu Reportéra a tam to bylo o poznání složitější.“

„Měli jsme spustit web v nějaké zkušební verzi v srpnu, jenže pak se to stále odsouvalo, potom přišla neděle 14. září 2014, web pořád nebyl spuštěný, a následující den, v pondělí 15. září, první číslo vycházelo. Celý tým přišel do redakce, že budeme plnit web články, ale web pořád nefungoval, čas běžel – a už byl večer…“

„Byli jsme v redakci do půl páté do rána. Normálně nejsem úplně impulzivní typ – i když moje rodina by možná nesouhlasila –, ale tehdy jsem tam několikrát do něčeho praštil a občas i křičel. Naštěstí jsme věděli, že v papírové podobě časopis vyjde a předplatitelů, kteří měli zaplacený papír i digitální vydání, tehdy bylo jenom pár.“

„Pamatuju si ale, že tam byl nějaký problém, protože u části našich předplatitelů předplatné vzniklo tak, že nám přispěli na rozjezd časopisu, a snad kvůli tomu neexistujícímu webu jim to nešlo doručit, takže já jsem jel nad ránem myslím na dvě místa taxíkem a házel tištěný výtisk do schránek. Ale vyšli jsme. V prvním vydání byl článek o Radovanu Krejčířovi od Jaroslava Kmenty, hlavní rozhovor bylo interview s Vladimírem 518, které pořídil Tomáš Poláček, a Vladimír 518 byl také na titulní straně a Adéla Dražanová měla v čísle příběh Ukrajinky, která musela odejít z Ruskem okupovaného Krymu.“

Babiš v odposleších

„První léta magazínu Reportér se z velké části shodovala s prvními lety politické existence Andreje Babiše. Takže v čísle, které vyšlo přesně po roce, vyšel článek Jardy Kmenty, který dodneška cituji a který se jmenoval Haló, tady Babiš. Policejní odposlechy zaznamenaly, jak si miliardář Andrej Babiš v předchozí dekádě telefonoval a scházel se s později odsouzenou manažerkou České konsolidační agentury. Což bylo vtipné, protože Babiš měl tehdy pověst miliardáře, který nikdy nic od státu nedostal. Přes konsolidační agentury se přitom dostával k různým původně státním firmám.“

„To bylo skutečně zajímavé čtení, dobře si ho vybavuju a musím říct, že u tohohle chlápka, který pořád vykřikoval, jaké je tu Palermo, jsem si tak říkal – o. k. a co jeho Palermo.“

„Ale Jarda nepsal a nepíše zdaleka jen o Babišovi. Třeba nedávno napsal text, který mě hodně oslovil, byla to vlastně rekonstrukce toho, jak on v roce 1997 v deníku MF DNES odhalil, že ODS měla tajné konto ve Švýcarsku, což se stalo finální rozbuškou pádu druhé Klausovy vlády. A letos v září mu vyšel článek o stavu místního organizovaného zločinu na základě rozhovoru s bossem polosvěta Vlastimilem Spěvákem. A vím, že jsi ho kontroloval, zda je v pořádku.“

„Ano, my máme s kolegou Jardou zvyk, že když jede na nějaké obzvlášť vypečené setkání, tak se domluvíme, že se mi po nějaký době ohlásí, že je všechno v pohodě. Nedávno přišla podobná situace, když se scházel s jedním z aktérů článku týkajícího se pokusu o únos právníka Jana Kalvody. Byli jsme domluvení, že se mi ozve. A odpověď trvala trochu déle, ale nakonec mi poslal zdvižený paleček. Takže jsem se uklidnil a pustil se do večeře.“

Zvířátka, sauna, pokojíčky

„Vraťme se ještě k Andreji Babišovi, a to ke kauze Čapí hnízdo. Začátkem roku 2016, kdy už začala probublávat, uspořádali jsme redakční cestu na farmu Čapí hnízdo, kde jsme si normálně zaplatili balíček, že tam uspořádáme poradu části redakce. Byl jsi tam ty, kolega Jirka Štický, přezdívaný Štika, a Marek Šálek, který pak o tom psal reportáž. On má blízko k ekologii a mám pocit, že ho fascinovalo, že tam bylo úplně prázdno a místnosti byly vytopené. Říkal snad něco jako: sauna je tady vytopená na 90 stupňů a první lidi přijedou za 90 dní. Že tam ale pojedeme, to napadlo tebe.“

„Šlo o to, že málokdo z novinářů na Čapím hnízdě doopravdy byl. A já jsem si o nich na webu našel, že nabízejí k pronájmu prostor pro firemní mítinky, a poprosil jsem už zmiňovanou kolegyni Lucku Šmoldasovou, ať tam zavolá a objedná nám výjezdní poradu, oběd a prohlídku. Takže my jsme tam měli exkurzi, viděli zvířátka, saunu, pokojíčky, restaurant, hezky jsme si to vyfotili a měli spoustu materiálu. Lucka se mě tehdy ptala, na koho to má objednat, a já jsem říkal, že na Reportér, protože my přece nemůžeme lhát… Bohužel až teď mě napadá, že jsme mohli požádat naši novou produkční, Pavlínu Hajduovou, která u nás pracuje od loňska, aby nám založila účet u Podnikatelské družstevní záložny.“

„Což je ta slavná kampelička, kde měl peníze i premiér Petr Fiala. Že ano… Nicméně ta návštěva na Čapím hnízdě pak přispěla i k tomu, že o tři roky později vyšel článek, který se dodnes cituje. Jirka Štický z výročních zpráv zjistil, že firmy z holdingu Agrofert vykazovaly tolik reklamy, že by celé Čapí hnízdo snad i s těmi zvířátky muselo být polepené billboardy. A ty firmy tím pádem platily nižší daně.“

Cena editorových nervů

„Když zde padlo jméno Jirky Štického a Marka Šálka, je potřeba dodat, že oba získali Novinářskou cenu. Jirka Štický ji dostal za pokrývání kauzy předražených jízdenek v pražském dopravním podniku a Marek za sérii reportáží, včetně popisu místa, kde lidi drtivě volili Miloše Zemana.“

„Nicméně tady musím říct, že pro mě jako pro editora je mezi nimi rozdíl v jedné věci. Zatímco Marek Šálek odevzdává texty docela včas, tak Jiří Štický je pravidelně jeden z hlavních kandidátů ceny nervů editora Musila, protože články odevzdává téměř vždycky buď pozdě, anebo ještě později. I když v tomto ohledu mě dováděl k infarktu bývalý marketér Martin Jaroš, který k nám psal sloupky. Byly vynikající, ale bohužel je odevzdával strašlivě pozdě. Jednou jsi mi kvůli tomu dal na uklidněnou pohlednici koťátek a to mi samozřejmě hrozně pomohlo…“

„Pochopitelně…“

„V tomto ohledu je opakem Adéla Dražanová, kterou už jsme tady zmínili, která mimochodem dostala Česko-německou novinářskou cenu za reportáž Jak to prasklo v Lipsku o začátku pádu komunistického režimu ve východním Německu v roce 1989. Tato výborná reportérka a editorka je naopak velmi disciplinovaná.“

„Neříkala ona o sobě někdy v žertu, že má prušáckou disciplínu? Ale možná jsem si to spletl s Pavlem Kohoutem, spisovatelem, který nám psal fejetony několik prvních let.“

Tam necestujte

„Teď ale musíme přejít k jednomu našemu kolegovi, kterého jsme zmínili na začátku, a to je Tomáš Poláček a asi jeho nejvíc legendární počin, což byla cesta stopem po celé zeměkouli a reportáže z ní.“

„Přiznám se, že já bych to rozhodně nedal. Nejsem na to dobrodruh a asi na to taky nemám povahu a vlastně ani odvahu. Tomášovy reportáže, jak stopoval přes celý svět, mě ale bavily hodně. Ta cesta byla rozdělená na dvě etapy a při té druhé se chtěl z jihu Afriky dostat na sever. Na napětí bylo zaděláno relativně na začátku té cesty, protože, jestli si vzpomínám, on v Praze snad dopisoval knihu a nestíhal…“

„… myslím, že to byl rozhovor s muzikantem Laco Déczim.“

„A kvůli psaní té knihy nestihl zajet do Berlína získat vízum do Angoly, které kdyby měl, mohl cestovat relativně normálními zeměmi na západní straně Afriky. Jenže místo toho se vydal přes Zambii do Demokratické republiky Kongo. A když jsem to zjistil, tak jsem ztuhnul, protože jestli je na světě pár zemí v rozkladu, tak Demokratická republika Kongo je jedna z nich. Kolega Štický nám pak ukazoval, myslím, podrobnou mapu britského ministerstva zahraničí, kam se jak dá cestovat. A já s hrůzou zjistil, že Tomáš se vydal do míst, která jsou označena jako necestujte, no go.“

„A bylo to dost peklo. Přes Kongo nevedou žádné pořádné cesty, Tomáš se přes něj trmácel a já jsem o něj měl celou dobu fakt strach. Říkal jsem si, někdo ho praští nebo střelí, odtáhne od cesty a už ho nikdo nenajde.“

„On v reportáži dokonce popisoval, jak tam potkal lidi s kalašnikovy… Pak ho snad kus cesty odvezlo letadlo OSN.“

„A to nebyl jako jediný problém téhle cesty. Náš stopař někde po cestě chytil malárii, a když přijel do Maroka, tak zkolaboval doslova při nástupu do letadla do Evropy. Naštěstí pomohl český konzul a my jsme za ním vyslali kolegu Jaromíra Šimka, což je jinak náš finanční a organizační manažer a skvělý kolega, aby nám tedy pacienta Poláčka dovezl s sebou zpátky domů. A Tomáš, který je normálně hubený, byl po návratu skoro vyzáblý. Mimochodem i Tomáš získal Novinářskou cenu za reportáž roku, akorát to nebylo ze reportáže z Afriky, ale z Osoblahy.“

Válka a prolomený led

„Cenu získal také náš autor a fotograf Stanislav Krupař za loňskou fantastickou reportáž z Ukrajiny. Standa totiž fotí, ale umí i dobře psát. Mimochodem je jeden z novinářů, kteří opravdu jezdí pravidelně na Ukrajinu… Taky ho začátek války v únoru 2022 zastihl na frontové linii a další týdny byl v Kyjevě, kde neměl oblečení, tak si snad půjčoval kalhoty od primátora a bývalého boxera Klička.“

„Do paměti se mi vryla Standova reportáž z frontové linie občanské války v Libyi, kde jsem si četl, jak se schovával před kulkami za pískovým valem. A pak pomáhal tahat mrtvé a raněné. Musím říct, že si to nechceš ani představit – a když to čteš o člověku, kterého máš rád, tak je ti z toho fakt divně.“

„Ale raději přejdeme na trošku veselejší věci. Naši fotografové obecně se umějí dostat do zajímavých situací. Například Tomáš Binter se při focení reportáže o nordickém bruslení propadl do ledu na Orlíku a pak ho vytahovali z vody.“

„Pak to moc pěkně napsal.“

„Já jako člověk, který má mírně řečeno respekt z výšek, si taky pamatuji, jak se o mě pokoušely mrákoty, když si fotograf Tomáš Třeštík, který nám dělal titulní stránky, vytáhnul moderátorku Lucii Výbornou při focení na ramena vysokého jeřábu…“

Přestávka

„Blížíme se ke konci a musíme říct jednu věc. Náš podcast si teď dá delší zimní přestávku, abychom zvládli celou řadu novinek, na které se chystáme. Až se vrátí, tak určitě dál ponese normální tón, nebude to vzpomínání, ale opět půjde o podcast s přidrzlým nábojem i názvem Pravda vítězí.“

„A ještě bychom vám chtěli popřát do nového roku všechno nejlepší a hodně zdraví a štěstí. Ne za nás dva, ale i za celý tým Reportéra, kam kromě těch zmiňovaných patří i naše novější redakční kolegyně Zuzana Kaiserová a Monika Binarová, patří tam i naše inzertní kolegyně Lucie Langová a Iveta Lébrová. A určitě tam patří taky art director Petr Hořejší a grafička Jarmila Lucáková.“